The last one? Who knows.

Ano. Neuvěřitelné. Další článek! Tento víkend mám konečně po dlouhé době celý volný, tak jsem se vrhla na fotky a hlavně na článek pro těch pár lidí, kteří ještě občas zabloudí na můj blog. Minule jsme skončili na letišti v Irsku. Oh Ireland, sweet rainy Ireland, how I miss you. Po dlouhém čekání jsme konečně mohli nastupovat do letadla. Nedošlo mi, že když letím s ČSA, bude tam asi český personál, takže jsem vlezla dovnitř a s úsměvem na tváři 'Hi!'. Pán mi odpověděl 'Hello, dobrý den!', tak jsem se tak zasmála sama nad sebou a odpověděla dobrý den. Jsem jediná, kdo měl v Čechách ze začátku problém lidem vykat nebo ne? Měla jsem tendence každému říkat 'ahoj':D No, usadila jsem se na své místo u okýnka, vyndala foťák a mp3 z kufru a čekala na odlet. Za chvíli si ke mně přisedly dvě mladé češky. Odlétali jsme asi v 8:10. Dala jsem si sluchátka do uší a chtěla jsem si pustit nějaké depresivní písničky pěkně na prohloubení deprese. Dělám tohle jenom já? Nedivila bych se. Jenže to bych nesměla být já, abych do mp3 nezapomněla dát nabitou baterku. Zklamaně jsem tedy dala mp3 do kapsy na sedačce. Celou dobu, co bylo ještě vidět Irsko, jsem fotila a přemýšlela. Když se objevilo moře a Irsko začalo mizet z dohledu, proběhly mi před očima celé ty dva a půl měsíce tam. Lepila jsem se na okýnko se slzami v očích. Víte, jak se říká, že když umíráte, proběhne vám před očima celý život? Přišlo mi, že ve mně umřela malá část radosti. Těšila jsem se domů, ale zároveň se mi nechtělo zpět do stereotypu. Život v Irsku mě tolik naplňoval. A to jsem tam byla jen 2 a půl měsíce. Přeletěli jsme tedy nad mořem a dále byla na trase Anglie. Má milovaná Anglie. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, kde bych chtěla bydlet. Irsko, kde mi bylo krásně nebo Anglie, kde jsem dohromady strávila jen 14 dní, ale bylo mi tam taky krásně? Těžko říct. Také jsem myslela na to, jak v říjnu se ségrou letíme do Londýna. Už za tři týdny tam budeme. Nemůžu se dočkat! Dál jsme letěli přes Holandsko a Německo. Ve výšce 12 km, při teplotě -50°C a rychlostí 1000 km/h. Jak se blížily Čechy, tím větší jsem v sobě měla zmatek. Za pár minut jsme se octli nad Prahou, tedy jen nad tou okrajovou částí samozřejmě. Hnus. Posuďte sami:

okraj Dublinu

okraj Prahy (pršelo)

Zanedlouho jsme přistávali (moje oblíbená část, spolu se vzletem) a jak jsem viděla tento nápis,

začala jsem brečet. Dodnes nevím, jestli to byly slzy radosti nebo smutku, pravděpodobně obojí. Když potom steward prohlásil 'Vítejte doma, vítejte v Praze, doufáme, že se vám let bla bla.', začalo se kolem mě pomalu tvořit jezero. Při čekání na kufr jsem si krátila čas telefonováním kamarádovi a až po divných pohledech lidí kolem mě mi došlo, že už si nemůžu telefonovat jako v Irsku, totiž aniž by mi někdo rozuměl. Konečně jsem ulovila kufr a šla jsem najít kamarádku, která na mě měla čekat v hale. Chtěla jsem pořádné přivítání jako v Love Actually a to se taky stalo! :D Rozeběhla jsem se k ní, pustila kufry a asi půl hodiny jsme se objímaly :D Potom jsme hledaly autobus, kterým bychom se dostaly na vlakáč. Zeptala jsem se nějakého mladého páru a druhou větu jsem začala anglicky. Docela úspěch po dvou a půl měsících, ne? :D Dopravily jsme se na vlakáč, přičemž po cestě jsem několika lidem řekla 'sorry' místo 'pardon'. V obchodě jsem pánovi podávala peníze se slovy 'here you go'. Během prvního týdne jsem mluvila anglicky ze spaní (ségra mě slyšela) a doteď se se ségrou bavíme hodně často anglicky. Mně ta anglina tolik chybí! No, po navštívění několika obchodů s velmi příjemnými prodavačkami jsem měla 100 chutí sednout na bus zpátky na letiště a zase odletět. Překonala jsem to a už jsme seděly ve vlaku domů. Čím víc se blížilo mé drahé městečko, tím víc nervózní jsem byla, aby překvapení vyšlo. Nenápadně jsem si ověřila, jestli je máma se ségrou doma a co dělají. Ségra byla právě v půlce pečení dortu na uvítanou. Vystoupily jsme z vlaku a hned jsme potkaly spolužáka. Přijela pro nás kamarádky mamka, která mě hodila kousek od naší bytovky. Schovala jsem se za křoví a sledovala dění kolem. Domovní dveře byly otevřené, což mě velmi potěšilo, protože jsem neměla klíče a kdybych zvonila už u domovních, překvapení by nebylo tak hezké jako u dveří od bytu! :D Musela jsem ještě čekat, až jeden ze psů zaleze z balkonu dovnitř, jinak by mě totiž prozradil :D Když nastala chvíle přesunu ke dveřím, velký kufr jsem nechala u popelnic a s malým běžela rychle ke dveřím. Soused, který venku opravoval auto, na mě jen nevěřícně koukal. Potichu jsem ho pozdravila, tak na nevěřícnosti ještě přidal. Stoupla jsem si tedy před dveře a zazvonila. Bylo vidět, že se mamka za dveřmi trochu zasekla. Otevřela dveře jen na škvíru a s němým úžasem na mě koukala. Beze slova :D Pozdravila jsem, mamka jen na půl pusy 'čau'. Ptám se, jestli můžu dál. Tak mi tedy konečně otevřela. Nutno podotknout, že stále beze slova. Konečně jsme se objaly a začly brečet :D Pejsci mi skákali po hlavě, odnesla jsem to s rozseklým rtem a s několika škrábanci na ruce. Po chviličce vylezla z kuchyně ségra. Zastavila se na chodbě a jenom otevřela pusu a pomalu vykřikla 'COŽE?!'. Přiběhla a všichni jsme se objímaly jak kdybychom se neviděly rok :D Na pejscích bylo celý den vidět, že mají radost, že jsem zpátky. Hlavně u Smajlíka jsem to cítila nejvíc :) Mamka sledovala snad každý můj pohyb a pořád se na mě koukala :D Chtěla jsem překvapit i tátu, ale ten měl přijet až druhý den, tak jsem mu zavolala, aby se nestresoval. Povyprávěla jsem tedy průběh letu a ještě jsem šla překvapit kamarádku. Koukala na mě jak z jara a nemohla se přestat smát :D Jsem opravdu ráda, že jsem se pro překvápko rozhodla a vážně to stálo za to! Všem doporučuju! :D Večer už pak uběhl rychle a já šla celá unavená spát do své postýlky. Po dvou a půl měsících to bylo vážně divné. Vidět známá místa, známé lidi,... Šťastná jsem moc nebyla, ale co se dalo dělat. Vše jednou končí. Takhle to asi vypadá, že nesnáším celou ČR a všechno s ní spojené, ale není to pravda. Česko má krásnou přírodu, památky, Prahu, ale já prostě cítím, že sem nepatřím. Vadí mi, že se lidi nesmějou, nebaví se spolu na ulici, neptají se jak se máte. Navíc den po mém příjezdu začalo dlouhotrvající vedro, které přestalo prakticky včera. Byl to docela šok, po dvacetistupňovém létu (no, většinu času ani to ne) se smažit při třicítkách. Za celý ten měsíc, co jsem doma, jsem na sobě ani jednou neměla bundu a prakticky ani svetr/mikinu :D Dokonce ani předevčírem ráno, kdy se konečně dostavilo trochu studenější počasí a trošku šla pára od pusy. Šla jsem do školy v sukni a tílku a kolemjdoucí lidé v bundách a kabátek na mě jen nevěřícně koukali :D Myslela jsem si, že si po tom vedru zase odvyknu na zimu, ale neodvykla. 'Zima' mi prostě vyhovuje. Zbytek prázdnin jsem nedělala nic zajímavého, o školním roce nemluvě. Letos maturuju, tak se s náma nikdo moc nebaví. Budu toho mít až nad hlavu. Stále čekám na balíky z Irska, které mají prý přijít do úterka. Po 18 dnech už by to vážně nebylo na škodu! Plánujeme Londýn a já už se nemůžu dočkat na vytržení ze sterotypu. V létě chci zase odjet. Pořád nevím, jestli si nedám roční pauzu a nevyjedu na celý rok. Jenže jsem dosti na vážkách, jelikož chci pokračovat na medicínu a bojím se, že bych za rok všechno zapomněla. Nechce se mi potom učit znova, když se letos budu připravovat na maturitu z biologie a chemie. Ale 19 (no dobře, teď je mi pořád ještě 18) mi je jen jednou a jak se jednou ponořím do lékařství, jen tak lehce se z toho nevynořím a tudíž na cestování a objevování světa nebude moc času. Nebránila bych se ani studiu v zahraničí, naopak! Tam by zase byl problém s penězi. Bohatí bohužel nejsme, takže bych si musela vydělávat na vše sama. Co byste dělali vy na mém místě? 

Nevím už moc co psát, tak jdu asi pracovat na fotkách, abych co nejdříve mohla uveřejnit rajče. Určitě sem ještě napíšu, dřív než za měsíc. Většinou se mi do toho moc nechce, ale jak začnu psát, tak pomalu nemůžu zastavit a říkám si, jak jsem mohla bez psaní vydržet měsíc :D Příští článek už bude bohužel jen o mém nudném středoškolském životě. Everybody is invited :-) 

green Ireland

roztomilé obláčky

P.S.: S Cate si stále píšeme. Caoimhe šla letos popvé do školy a Niamh do školky. Prý se na mě pořád holky ptají. I po tom měsíci. Už sice ne každý den jako po odletu, ale ptají. Aoibhin a Niamh prý říkaly maďarce hezkou chvíli Šárka. Hlavně Aoibhin. To když mi Cate psala, tak jsem neměla daleko k tomu se zase rozbrečet :D Maďarka už je prý v pohodě, že si jen potřebovala zvyknout. Jsem ráda, už takhle ta změna nebyla moc ok pro děti. S Frankem a Stephanie si moc nepíšeme, spíš takové zdvořilostní maily, když se ptám na kluky, tak mi odpoví tak jednou větou. Ale my k sobě nikdy neměli moc blízko, tak mě to nějak nepřekvapuje. Jsem hlavně ráda, že si píšeme s Cate. Snad někdy najdeme společný čas na skype :-)

P.S.2: Chci moc moc poděkovat lidem, kteří celou dobu chodili na můj blog, četli ty moje blbosti a ještě to komentovali :-) Moc si toho vážím a nikdy jsem nečekala, že můj blog bude mít takovou návštěvnost. Rekord byl asi 70 lidí za den, jinak se to drželo kolem 60, což je naprosto ÚŽASNÉ :-) Díky díky moc!