Londýn

V první řadě bych vám moc chtěla poděkovat za názory a komentáře k minulému článku! Zase jste mě jen potěšili :-)

Jelikož se nám blíží Londýn (odlétáme už 9.10.) a spousta z vás už v Londýně byla, říkala jsem si, že byste mi mohli třeba doporučit nějaká pěkná místa apod. :-) Sestra i já jsme v Londýně byly, takže už máme za sebou takové ty klasiky. Chci se vás tedy zeptat spíše na nějaká neobvyklá oblíbená místa, obchody apod. v centru/blízko centra. Bydlet budeme na Kensal Green, tak kdyby to tam náhodou někdo znal, klidně doporučte taky :-) Ráda budu opravdu za cokoliv, ale zvláště se vyžívám (a i sestra) ve starých věcech a místech, ve věcech/místech spojených s Harry Potterem, Doctorem Who a Sherlockem Holmesem. Miluji charity shopy, britskou historii a hračkářství :-) Děkuji moc! Jinak už se nemůžeme dočkat a nevím, na co se budeme těšit, až zase příletíme zpátky :D

Mějte se hezky a užívejte tepla (pro mě vedra).

The last one? Who knows.

Ano. Neuvěřitelné. Další článek! Tento víkend mám konečně po dlouhé době celý volný, tak jsem se vrhla na fotky a hlavně na článek pro těch pár lidí, kteří ještě občas zabloudí na můj blog. Minule jsme skončili na letišti v Irsku. Oh Ireland, sweet rainy Ireland, how I miss you. Po dlouhém čekání jsme konečně mohli nastupovat do letadla. Nedošlo mi, že když letím s ČSA, bude tam asi český personál, takže jsem vlezla dovnitř a s úsměvem na tváři 'Hi!'. Pán mi odpověděl 'Hello, dobrý den!', tak jsem se tak zasmála sama nad sebou a odpověděla dobrý den. Jsem jediná, kdo měl v Čechách ze začátku problém lidem vykat nebo ne? Měla jsem tendence každému říkat 'ahoj':D No, usadila jsem se na své místo u okýnka, vyndala foťák a mp3 z kufru a čekala na odlet. Za chvíli si ke mně přisedly dvě mladé češky. Odlétali jsme asi v 8:10. Dala jsem si sluchátka do uší a chtěla jsem si pustit nějaké depresivní písničky pěkně na prohloubení deprese. Dělám tohle jenom já? Nedivila bych se. Jenže to bych nesměla být já, abych do mp3 nezapomněla dát nabitou baterku. Zklamaně jsem tedy dala mp3 do kapsy na sedačce. Celou dobu, co bylo ještě vidět Irsko, jsem fotila a přemýšlela. Když se objevilo moře a Irsko začalo mizet z dohledu, proběhly mi před očima celé ty dva a půl měsíce tam. Lepila jsem se na okýnko se slzami v očích. Víte, jak se říká, že když umíráte, proběhne vám před očima celý život? Přišlo mi, že ve mně umřela malá část radosti. Těšila jsem se domů, ale zároveň se mi nechtělo zpět do stereotypu. Život v Irsku mě tolik naplňoval. A to jsem tam byla jen 2 a půl měsíce. Přeletěli jsme tedy nad mořem a dále byla na trase Anglie. Má milovaná Anglie. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, kde bych chtěla bydlet. Irsko, kde mi bylo krásně nebo Anglie, kde jsem dohromady strávila jen 14 dní, ale bylo mi tam taky krásně? Těžko říct. Také jsem myslela na to, jak v říjnu se ségrou letíme do Londýna. Už za tři týdny tam budeme. Nemůžu se dočkat! Dál jsme letěli přes Holandsko a Německo. Ve výšce 12 km, při teplotě -50°C a rychlostí 1000 km/h. Jak se blížily Čechy, tím větší jsem v sobě měla zmatek. Za pár minut jsme se octli nad Prahou, tedy jen nad tou okrajovou částí samozřejmě. Hnus. Posuďte sami:

okraj Dublinu

okraj Prahy (pršelo)

Zanedlouho jsme přistávali (moje oblíbená část, spolu se vzletem) a jak jsem viděla tento nápis,

začala jsem brečet. Dodnes nevím, jestli to byly slzy radosti nebo smutku, pravděpodobně obojí. Když potom steward prohlásil 'Vítejte doma, vítejte v Praze, doufáme, že se vám let bla bla.', začalo se kolem mě pomalu tvořit jezero. Při čekání na kufr jsem si krátila čas telefonováním kamarádovi a až po divných pohledech lidí kolem mě mi došlo, že už si nemůžu telefonovat jako v Irsku, totiž aniž by mi někdo rozuměl. Konečně jsem ulovila kufr a šla jsem najít kamarádku, která na mě měla čekat v hale. Chtěla jsem pořádné přivítání jako v Love Actually a to se taky stalo! :D Rozeběhla jsem se k ní, pustila kufry a asi půl hodiny jsme se objímaly :D Potom jsme hledaly autobus, kterým bychom se dostaly na vlakáč. Zeptala jsem se nějakého mladého páru a druhou větu jsem začala anglicky. Docela úspěch po dvou a půl měsících, ne? :D Dopravily jsme se na vlakáč, přičemž po cestě jsem několika lidem řekla 'sorry' místo 'pardon'. V obchodě jsem pánovi podávala peníze se slovy 'here you go'. Během prvního týdne jsem mluvila anglicky ze spaní (ségra mě slyšela) a doteď se se ségrou bavíme hodně často anglicky. Mně ta anglina tolik chybí! No, po navštívění několika obchodů s velmi příjemnými prodavačkami jsem měla 100 chutí sednout na bus zpátky na letiště a zase odletět. Překonala jsem to a už jsme seděly ve vlaku domů. Čím víc se blížilo mé drahé městečko, tím víc nervózní jsem byla, aby překvapení vyšlo. Nenápadně jsem si ověřila, jestli je máma se ségrou doma a co dělají. Ségra byla právě v půlce pečení dortu na uvítanou. Vystoupily jsme z vlaku a hned jsme potkaly spolužáka. Přijela pro nás kamarádky mamka, která mě hodila kousek od naší bytovky. Schovala jsem se za křoví a sledovala dění kolem. Domovní dveře byly otevřené, což mě velmi potěšilo, protože jsem neměla klíče a kdybych zvonila už u domovních, překvapení by nebylo tak hezké jako u dveří od bytu! :D Musela jsem ještě čekat, až jeden ze psů zaleze z balkonu dovnitř, jinak by mě totiž prozradil :D Když nastala chvíle přesunu ke dveřím, velký kufr jsem nechala u popelnic a s malým běžela rychle ke dveřím. Soused, který venku opravoval auto, na mě jen nevěřícně koukal. Potichu jsem ho pozdravila, tak na nevěřícnosti ještě přidal. Stoupla jsem si tedy před dveře a zazvonila. Bylo vidět, že se mamka za dveřmi trochu zasekla. Otevřela dveře jen na škvíru a s němým úžasem na mě koukala. Beze slova :D Pozdravila jsem, mamka jen na půl pusy 'čau'. Ptám se, jestli můžu dál. Tak mi tedy konečně otevřela. Nutno podotknout, že stále beze slova. Konečně jsme se objaly a začly brečet :D Pejsci mi skákali po hlavě, odnesla jsem to s rozseklým rtem a s několika škrábanci na ruce. Po chviličce vylezla z kuchyně ségra. Zastavila se na chodbě a jenom otevřela pusu a pomalu vykřikla 'COŽE?!'. Přiběhla a všichni jsme se objímaly jak kdybychom se neviděly rok :D Na pejscích bylo celý den vidět, že mají radost, že jsem zpátky. Hlavně u Smajlíka jsem to cítila nejvíc :) Mamka sledovala snad každý můj pohyb a pořád se na mě koukala :D Chtěla jsem překvapit i tátu, ale ten měl přijet až druhý den, tak jsem mu zavolala, aby se nestresoval. Povyprávěla jsem tedy průběh letu a ještě jsem šla překvapit kamarádku. Koukala na mě jak z jara a nemohla se přestat smát :D Jsem opravdu ráda, že jsem se pro překvápko rozhodla a vážně to stálo za to! Všem doporučuju! :D Večer už pak uběhl rychle a já šla celá unavená spát do své postýlky. Po dvou a půl měsících to bylo vážně divné. Vidět známá místa, známé lidi,... Šťastná jsem moc nebyla, ale co se dalo dělat. Vše jednou končí. Takhle to asi vypadá, že nesnáším celou ČR a všechno s ní spojené, ale není to pravda. Česko má krásnou přírodu, památky, Prahu, ale já prostě cítím, že sem nepatřím. Vadí mi, že se lidi nesmějou, nebaví se spolu na ulici, neptají se jak se máte. Navíc den po mém příjezdu začalo dlouhotrvající vedro, které přestalo prakticky včera. Byl to docela šok, po dvacetistupňovém létu (no, většinu času ani to ne) se smažit při třicítkách. Za celý ten měsíc, co jsem doma, jsem na sobě ani jednou neměla bundu a prakticky ani svetr/mikinu :D Dokonce ani předevčírem ráno, kdy se konečně dostavilo trochu studenější počasí a trošku šla pára od pusy. Šla jsem do školy v sukni a tílku a kolemjdoucí lidé v bundách a kabátek na mě jen nevěřícně koukali :D Myslela jsem si, že si po tom vedru zase odvyknu na zimu, ale neodvykla. 'Zima' mi prostě vyhovuje. Zbytek prázdnin jsem nedělala nic zajímavého, o školním roce nemluvě. Letos maturuju, tak se s náma nikdo moc nebaví. Budu toho mít až nad hlavu. Stále čekám na balíky z Irska, které mají prý přijít do úterka. Po 18 dnech už by to vážně nebylo na škodu! Plánujeme Londýn a já už se nemůžu dočkat na vytržení ze sterotypu. V létě chci zase odjet. Pořád nevím, jestli si nedám roční pauzu a nevyjedu na celý rok. Jenže jsem dosti na vážkách, jelikož chci pokračovat na medicínu a bojím se, že bych za rok všechno zapomněla. Nechce se mi potom učit znova, když se letos budu připravovat na maturitu z biologie a chemie. Ale 19 (no dobře, teď je mi pořád ještě 18) mi je jen jednou a jak se jednou ponořím do lékařství, jen tak lehce se z toho nevynořím a tudíž na cestování a objevování světa nebude moc času. Nebránila bych se ani studiu v zahraničí, naopak! Tam by zase byl problém s penězi. Bohatí bohužel nejsme, takže bych si musela vydělávat na vše sama. Co byste dělali vy na mém místě? 

Nevím už moc co psát, tak jdu asi pracovat na fotkách, abych co nejdříve mohla uveřejnit rajče. Určitě sem ještě napíšu, dřív než za měsíc. Většinou se mi do toho moc nechce, ale jak začnu psát, tak pomalu nemůžu zastavit a říkám si, jak jsem mohla bez psaní vydržet měsíc :D Příští článek už bude bohužel jen o mém nudném středoškolském životě. Everybody is invited :-) 

green Ireland

roztomilé obláčky

P.S.: S Cate si stále píšeme. Caoimhe šla letos popvé do školy a Niamh do školky. Prý se na mě pořád holky ptají. I po tom měsíci. Už sice ne každý den jako po odletu, ale ptají. Aoibhin a Niamh prý říkaly maďarce hezkou chvíli Šárka. Hlavně Aoibhin. To když mi Cate psala, tak jsem neměla daleko k tomu se zase rozbrečet :D Maďarka už je prý v pohodě, že si jen potřebovala zvyknout. Jsem ráda, už takhle ta změna nebyla moc ok pro děti. S Frankem a Stephanie si moc nepíšeme, spíš takové zdvořilostní maily, když se ptám na kluky, tak mi odpoví tak jednou větou. Ale my k sobě nikdy neměli moc blízko, tak mě to nějak nepřekvapuje. Jsem hlavně ráda, že si píšeme s Cate. Snad někdy najdeme společný čas na skype :-)

P.S.2: Chci moc moc poděkovat lidem, kteří celou dobu chodili na můj blog, četli ty moje blbosti a ještě to komentovali :-) Moc si toho vážím a nikdy jsem nečekala, že můj blog bude mít takovou návštěvnost. Rekord byl asi 70 lidí za den, jinak se to drželo kolem 60, což je naprosto ÚŽASNÉ :-) Díky díky moc!

Oh yeah, I'm still alive.

Přesně před týdnem touhle dobou jsem poprvé usínala ve své české posteli. To to letí... Irsko mi hrozně chybí, hlavně počasí. ANO, chybí mi irské počasí. V tomhle vedru se nedá existovat! Článek o letu apod. napíšu snad v následujících dnech, jsem lehce busy. So see you in a while ;)

Víkend v Dublinu a tak trochu v Kilkenny

Původní plán byl odjet v sobotu ráno do Dublinu s celou rodinou. Stephanie se ale rozhodla, že chce zůstat ještě pár dní navíc a Frank byl narychlo pozván na rozlučkovou party se svobodou svého kamaráda. Do Kilkenny! Frank mě tedy vyhodil v Kilkenny (v půlce cesty jsem zjistila, že jsem nechala deštník a svetr v Sebastianovo kočárku), kde se náhodou nacházela i Anča, protože tam byl Arts festival. Strávily jsme tedy společně už opravdu poslední dvě hodiny, šly do oblíbených charity shopů a objevily jsme fastfood v ryze americkém stylu. Anča se tam hrozně chtěla jít podívat, tak jsme šly a vážně jsem se cítila jako v Americe!! :D Interiér a i oblečení personálu bylo dokonalé a k tomu tam hrála typicky americká hudba. Chtěly jsme se jen podívat dovnitř, ale hned při vstupu se k nám přitočila paní s otázkou, který stůl bychom rády. Nebylo úniku, tak si Anča dala kuřecí bagetu. Já nic, protože ve fastfoodech jím akorát tak hranolky nebo samotné kuře a ani na jedno jsem neměla chuť :D Po jídle jsme rychle běžely do Dunnes pro můj milovaný kabát. V Corku totiž neměli mojí velikost :D V 7 jsem sedla na bus do Dublinu, bez deštníku a svetru, jen v šatech a modlila jsem se, aby mě taxikář, kterého budu muset požádat o odvoz, nenatáhl o peníze nebo v horším případě neokradl, neznásilnil :D Nic z toho se naštěstí nestalo, tak jsem si oddychla. Avšak vylezla jsem z taxíku a zase jsem se nadechla. Měla jsem čekat na Frankovo rodiče, u kterých jsem přespávala, v hotelu naproti divadlu, kde zrovna byli na představení. Ehm, tipuju, že ten hotel měl minimálně 4 hvězdičky, fakt jsem si tam připadala jak idiot, aspoň jsem teda měla ty šaty :D Sedla jsem si do restaurace a objednala si čaj. Normální člověk jako já by čekal prostě šálek čaje s lžičkou, podtalířkem a cukrem. Slečna mi přinesla šálek, zákusek, misku se třemi druhy cukrů, konvici s čajem a dvoudílné, prapodivně vypadající sítko. Snažila jsem se tomu sítku přijít na kloub, ale bezúspěšně. Viděli jste Pretty Woman? Pamatujete si tu scénu, jak byla na večeři a kolem ní bylo 20 příborů a ona chudák nevěděla co s tím? Tak nějak jsem si připadala. Vzdala jsem tedy boj se sítkem a začala jsem si nalévat čaj do šálku. Nečekaně byl čaj sypaný, takže mi v něm plavaly ty mrchy. Vzala jsem oba díly sítka a dala je do šálku. Spodní mistička, jak jsem později zjistila, že je mistička, spadla už do nalitého čaje a jelikož byla z kovu, záhy se stala vařící. Seděla jsem u stolu nejblíž k baru, takže jsem čekala, až odejde obsluha a já si budu moct vylovit mističku. Zvládla jsem to a od té doby jsem věděla, jak se ono pekelné sítko používá. Žádný další trapas se mi už naštěstí nestal a odjela jsem s Frankovo rodiči k nim domů. Kdo by si myslel, stejně jako já, že budeme celou dobu mlčet, tak se mýlil. Šla jsem spát pár minut po půlnoci, protože jsme seděli dole a kecali :D Sheila, Frankovo maminka, nemohla uvěřit tomu, že znám Oscara Wildea a je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Taky mi řekla, že už potkala hodně cizinců, ale moje angličtina je z nich nejlepší. No řeknu vám, cítila jsem se tam jak u vlastní babičky :D Ráno se mi nejdříve podařil rozhoukat alarm, potom jsme posnídali, pokecali a jela jsem do Dublinu na sightseeing a last minute shopping. První jsem se rozhodla obejít památky, ale hned jak jsem vylezla z busu, začalo pršet. Já, bez deštníku a svetru, jsem byla donucena si jít jeden koupit, ale samozřejmě hned jak jsem vylezla z obchodu, přestalo pršet a za celý den nespadla ani kapka :D První jsem chtěla vidět sochu Oscara Wildea. Chvilku mi trvalo, než jsem jí našla, ale našla a lidi si museli myslet, že jsem magor, když jsem obcházela sochu a fotila jí ze všech možných úhlů. Potom jsem šla hledat Oscarův dům. Obcházela jsem blok a dům nikde. Kousek ode mě jsem viděla stát nějakého pána, který se zoufalým výrazem koukal do mapy a hned mi bylo jasné, že hledá to samé. Procházela jsem kolem něj a říkala jsem si, že by bylo vtipný, kdyby se mě zeptal, kde ten dům je. Ano, zeptal :D Tak jsem mu řekla, že hledám to samé a že mu bohužel nepomůžu. ‚A ty nejsi z Dublinu?‘ zeptal se. Říkám: ,ne, já jsem z ČR.‘ Vyvalil na mě oči a cožeee, ty nejsi z Irska? Nejsem no, chudák musel být asi hluchej, moje angličtina se sice zlepšila, ale ten bloody českej přízvuk tam pořád hodně je :D No tak jsme se zakecali a hledali dům společně. Byl to Francouz a přijel do Irska na dovču na týden. Za chvíli jsme dům našli, tak jsme se rozloučili a já šla do obchodu, který mě zaujal při hledání toho domu. Byly na něm ještě originální nápisy Chemist – Drugist a vevnitř byly knihy a starožitnosti. Něco pro mě! Vešla jsem, chvíli si prohlížím knihy a v tom se se mnou dá pan prodavač do řeči. Ptal se mě odkud jsem, co tu dělám, co studuji, co chci studovat apod. Řekl mi, že James Joyce v jedné ze svých knih zahrnuje tenhle obchod do příběhu. Někdo (už nevím kdo) vejde do obchodu a koupí si mýdlo. Tak jsem si to mýdlo koupila taky :D Pán mi dal pak i tu pasáž přečíst J Pozval mě na večerní čtení a na následnou pintu v hospodě, ale já bohužel nemohla L To mě vážně štvalo, protože by to mohl být skvělý večer! Alespoň mě tedy vzal vedle do kavárny, kterou vlastní Čech Honza J Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem shy, ale to asi Irové neznají, a tak jsem si nakonec hezky česky pokecala s Honzou, který přijel do Irska na měsíc a už je tam čtyři roky a vracet se neplánuje. Závidím J No řekněte, stalo by se tohle v Česku? Ne. Alespoň já to nikdy nezažila a ani neslyšela nikoho vyprávět. Zbytek dne už nebyl zajímavý, lítala jsem po obchodech a sháněla poslední potřebné věci a v 5 jsem se unavená vydala zpět k Frankovo rodičům. V autobuse jsem seděla nahoře, jupí :D Dali jsme si večeři, popovídali a byl čas jet k Frankovi. První jsme jeli zamávat Bonu Voxovi a dalším několika celebritám do Dalkey a až pak jsme jeli k němu domů. Ne vážně, Dalkey je čtvrť, kde žijí irské celebrity a taky high society lidé. Vyrůstala tam i Stephanie, ehm. Teď žijí hned ve vedlejší čtvrti. Dům mají krásný, v anglickém cihlovém stylu a vevnitř uklizeno neskutečným stylem :D Bála jsem se na cokoliv sáhnout :D Vytahali jsme kufry nahoru do pokoje a šlo se balit a třídit věci, které pošlu. Dělala jsem to asi 2 hodiny a celkové skóre jsou tři malé krabice a tři střední. Ale ty malé jsou opravdu malé. Přijdou mi na začátku září a už se nemůžu dočkat J Mám tam všechny své milované knížky. Dobalila jsem a šla jsem ještě na skype, mluvila jsem se ségrou a bylo vážně těžký jí neříct, že se už za pár hodin uvidíme. Ale zvládla jsem to a šla spát v 1:30 am. Budík hezky na 3:00 am. Vzbudila jsem se, šla na záchod a rozhoukala alarm, yipee :D Z domu jsme odjížděli ve 3:45 na bus, Frank tam se mnou ještě čekal, rozloučili jsme se a já sedla do busu na letiště… A pokračování příště v článku o celém pondělku.

Poznámka pod čarou: Jedna noc v hotelu Conrad vyjde nejlevněji na €200, což je skoro 5000 Kč. Toto byla nejnižší cena, nejvyšší byla něco málo přes €300. Moc pěkné :-) Divím se, že mě čaj stál jen €5.

Goodbye, Ireland. Love you.

Poslední příspěvek z Irska, který jsem nemohla uveřejnit kvůli tomu, že jsem překvapovala naše a ségru. Vstávám za dvě a půl hodiny. DVĚ. Je 15.8.2011, 0:31. Budík mám na 3:00, autobus mi jede ve 4:00, odlítám v 6:50. V ČR jsem 10:00 českého času. I can’t belive it’s over! Hrozně se těším na rodinu, pejsky, kamarády, ale Irsko se mi tak moc nechce opouštět. Vůbec se mi nechce psát. A spát taky ne. Posílám 6 krabic domů. Dvě střední a čtyři malé. Miluju nákupy v Irsku! V eurech se hrozně lehce utrácí. Ale i přes to, co jsem si tu koupila věcí, jsem si dost našetřila, respektive o dost víc, než jsem čekala. Jsem měla utrácet víc :D Pozdě bycha honiti. Nevím co psát, stejně nikdo nechce číst můj depresivní výlev. Až dojedu domů, napíšu článek o víkendu, ze kterého mám fajn zážitky. A popíšu vám překvápko, snad budou doma, nemám totiž klíče, což je škoda. Máma se ségrou jedou do Plzně, takže bych si hezky sedla ke stolu, zapla počítač a dělala jakoby nic…:D Ale ne, zazvonit je lepší. Na to se těším. I když mě štve, že nemůžu se ségrou sdílet radost z mého příjezdu. Ale za to to stojí J Snad to vyjde. No nic, je 0:41 a já tu stejně jen píšu blbosti aby byl článek delší. Ozvu se DNES večer z ČESKÉ REPUBLIKY. Bééééé, proč ještě nevymysleli teleport! Hrozně to uteklo. I love Ireland.

Poznámka doplněná v 1:25: stále nespím. Nechce se mi. Áchjó. Ale jdu to zkusit. Na hodinu a půl. Z letiště asi zamířím rovnou do Bohnic.

Poznámka doplněná ve 3:08: spala jsem asi jen hodinu. Už abych byla v letadle a pak hned doma. Bye bye Ireland L

Poznámka doplněná ve 3:42: odjíždíme na bus.

Poznámka doplněná v 5:48: sedím na letišti a čekám na boarding. Security vůbec nebyla taková jako ve Frankfurtu. Tam jsem asi milionkrát ukazovala pas a boarding ticket, tady zatím ani jednou a už sedím na gate. Kufr měl 18,7 kg, takže jsem klasicky plašila a poslala toho moc. Moje porridge, achjo :‘( Příručák jsem hodila na váhu a měl 9,2 kg s kabátem, bez kabátu to odhaduju tak na 8,5 kg. Snad nás nebudou vážit, limit je 8 kg :D Ale z příručáku už  se fakt nic vyndat nedalo, mám tam jen notebook a foťák (a peněženku apod.). Držte palce :D (Já vím, že si to všichni budou číst až když už budu dávno doma, ale já se právě snažím ubránit depresi, která sice stejně přijde, ale aspoň oddálit jí můžu :D) Za chvíli si budu přehazovat čas na mobilu. Achjo achjo achjo. Chci bejt bohatá a cestovat a cestovat a cestovat celej život! A já budu, příští rok si v Irsku/Británii někoho najdu ať dotyčný chce nebo ne! :D Tak jo, vypínám. Tak ahoj v ČR.

Poznámka doplněná v 5:55: ok. Vypla jsem notebook a znuděně jsem se podívala doprava na tabulku s naším letem. Prague 6:50. Pod tím delayed 7:45. Hodina!!! Ok, berme to pozitivně, budu v Irsku o hodinu déle. Znuděná na letišti, to už bych snad radši byla v ČR :D Jo lidi, tenhle článek je ve stylu ‚Milý deníčku, dnes jsem vstala v 6:30, vykročila jsem pravou nohou do nového dne, ustlala jsem si postel, ….‘ aneb ‚piš vše, co tě napadá‘ :D Můj papírový deníček odpočívá ve velkém kufru, tak se budeme svěřovat internetu. Když já se tu fakt nudím. Za 10 min jsme měli lézt do letadla. Kdybych aspoň mohla jít zpátky do duty free zone, šla bych si do knihkupectví číst :D Nebýt kolem mě Češi, jdu si pokecat. Nevím čím to je, ale přibližně tak od druhého měsíce tady mi nedělalo problém začít se bavit se spolusedícím v autobuse, s člověkem na zastávce apod. V Česku (nebo v Irsku s Čechama kolem sebe) to prostě nejde. Kdo mě zná, ví, že bych tohle v ČR nikdy neudělala, mám problém se na člověka i podívat :D Btw. asi jsem zirštěla. Všichni tu kolem mě sedí v bundách a já tu jsem jen v šatech a není mi zima :D Zpoždění se nám zkrátilo, podle tabulky odlétáme v 7:25. Jdu psát článek z víkendu. Tak ahoj v ČR.

Poznámka doplněná v 10:23 pm: překvápko se povedlo, víc napíšu zítra. Jsem FAKT unavená.