London trip & a bit of moaning

Je to sice už měsíc (dnes dokonce přesně), co jsme se sestrou nasedly na letadlo a znovu přistály v naší malé zemičce, ale i tak si pamatuji snad každou minutu. Tak hezky popořadě :-)

Bylo 9.10. ráno, vše naplánováno, vstávaly jsme v 5:00, aby nás mamka odvezla do Plzně na bus Student Agency, kterým jsme se přes Prahu dostaly do Brna. Setkaly jsme se se ségry úžasnou kamarádkou Barunkou, společně jsme strávily asi 3 hodinky a v 15:30 se odjíždělo na letiště. Tedy, 'letiště' :D Kdo byl někdy na brněnském letišťátku, tak ví, o čem mluvím. Myslela jsem si, že Dublin je malý, ale ten je oproti tomu obří :-) Alespoň nám nehrozilo, že se ztratíme. Při čekání na otevření gate jsme viděly na jednu stranu celkem vtipnou příhodu. Hned po nás kontrolovala slečna na gate přibližně o 3 roky staršího kluka, na monitoru se jí zobrazilo 'cestující z jiného letu', oznámila mu tedy, že jí podal špatnou rezervaci. Hrabal se v batohu a našel jiný papír, který byl ale asi týden starý, let Anglie - Brno. Společně se dostali k závěru, že ten kluk byl o den pozadu a tím pádem si nechal uletět letadlo :-)) Nevypadal moc při smyslech, ale že by si celou dobu myslel, že bylo ten den 8.10...:D Každopádně nechápu, jak se mohl dostat až ke gate. V letadle jsme si našly fajn místo u okna, Ryanair nás s ničím neprudil (tím myslím vážení, měření, apod.) a my si mohly užít ničím nerušený let. Ségra letěla poprvé, takže měla předčasné Vánoce :-) No co, vypadala jsem stejně při svém prvním letu. V Londýně jsme přistály kolem šesté hodiny večerní místního času a tím, že nám posunuli bus z letiště ještě o další půl hodinu, jsme měly dvě hodiny času. Prolezly jsme letiště skrz na skrz, najedly jsme se, nakoupily něco na hostel a vydaly se čekat na bus. Jely jsme s easybusem a bylo to fajn, určitě všem doporučuji. Byl to jen minibus, takže za pár liber a v Londýně jsme byli asi za 50 min. Vystoupily jsme na Baker Street a jaly se v nočním Londýně (bylo 21:00) hledat zastávku autobusu číslo 18. Našly jsme ji hned a ani jsme dlouho nečekaly. Myslely jsme si, že víme, kde vystoupit, tak jsme se v klidu posadily a rozhlížely kolem jako Alenky v říši divů. Vystoupily jsme na Harrow Road Police Station a vydaly se hledat Wrottesley road, od které měl být náš hostel už jen kousíček. Ulice jsme prolézaly asi 20 min a W. road stále nikde. Byly jsme už docela dost zoufalé, bylo víc jak půl desáté večer, všude kolem černoši a arabové. Nikdo z kolemjdoucích neměl o Wrottesley Road ani ponětí. Napsala jsem tedy panu majiteli na hostel, který mi odepsal, že v blízkosti hostelu žádná Police Station není a že jsme tím pádem úplně špatně. Výborně! Chytly jsme si další bus a dojely o několik zastávek dál. Tam se nám povedlo odchytit Angličana, který byl moc hodný, nažhavil iPhone a mapy a dostaly jsme podrobné instrukce, bez kterých bychom tam možná bloudily do teď. Na hostel jsme se dostaly někdy ve 22:15, celé vynervované a unavené. Byl nám ukázán pokoj, zaplatily jsme, připravily věci na další den a šly spát. Ráno jsme si přispaly asi o půl hoďky dýl, což se nakonec ukázalo jako špatná volba :-) Naším oblíbeným busem číslo 18 (18 to Euston mi zní v hlavě doteď a chybí mi to!) jsme dojely na zastávku Baker Street a přes Hyde Park jsme šly směr Doctor Who Experience. Měly jsme dvě hodiny času, takže jsme si HP v klidu procházely, ale ono to na mapě vždycky vypadá tak nevinně. Blízko to samozřejmě nebylo ani omylem, takže jsme k DW Experience dobíhaly, jelikož jsme měly booknuto na určitý čas. Ale běh za to rozhodně stál, protože jsem měla ty nejlepší narozeniny so far :-) Celá DW Experience byla naprosto úžasná, nebudu se tady moc rozepisovat, jelikož si nemyslím, že by se mezi váma našlo hodně fandů tohoto seriálu :-) Tak jen ve zkratce, cítila jsem se jako součást seriálu, který na moment přešel do reality :-) Efekty byly naprosto fantastické a výstava všech alienů a kostýmů také. Hodím sem jenom jednu fotku, abych vás moc nenudila :-)

To jsem prosím já a můj manžel David Tennant, seznamte se :-)

Po Doctor Who Experience nás čekal Buckingham Palace, kde už jsme obě sice byly, ale proč si to neužít znovu. Daly jsme si úžasné Eclairs na kašně, já nostalgicky vzpomínala na Irsko, kde jsem si Eclairs kupovala při každé možné příležitosti a sledovala ségru, jak si je postupně zamilovává. Na Vánoce je zkusíme upéct jako cukroví, tak držte palce :D Po Buckingham Palace jsme se vydaly na Trafalgar Squre, kde jsme chvíly poseděly, udělaly jsme pár fotek, ale naším hlavním cílem byla The National Galery. Proběhly jsme to vesměs celé, ale nejdéle jsme se zastavily u našich oblíbených malířů, které máme víceméně naštěstí stejné. Impresionisté a expresionisté, zejména páni Monet a van Gogh. Odvezla jsem si krásné pohledy s jejich malbami, které mi visí na nástěnce a já se na ně každý den s úžasem můžu dívat :-) Poté jsme si daly klasiku Leicester Square a Picadilly Circus. V podstatě nic zajímavého :-) Pokračovaly jsme na Regent Street, stavily jsme se v Apple Store, můžete se podívat, jak to tam vypadalo:

Smutné, ale zajímavé. Hlavní zastávka bylo jedno z nejúžasnějších míst v Londýně, a to hračkářství Hammleys! Pro nás to byl ráj, jelikož je tam Doctor Who sekce, Harry Potter sekce a spoustu dalších úžasných věcí, hlavně tedy úžasný staff :-) Nejvíce zážitků s nimi máme až ze středy, takže hezky popořadě. V pondělí jsme si nic nekoupily a vrhly se přímo do pekel horoucích - Oxford Street, zejména Primark. Kupodivu jsme si tam i něco vyzkoušely a koupily, ale bylo to o nervy. Obě jsme byly pěkně protivné, takže jsme se dlouho nezdržely a domluvily se, že se tam stavíme ještě jednou v úterý hned ráno. Z Primarku jsme šly pěšky na Baker Street a zase busem č. 18 (tentokrát 18 to Sadbury) na hostel, tentokrát bez problémů :-) Obě jsme unsuly hned, jak nám padla hlava na polštář. Předtím jsme ještě kecaly se spolubydlícíma, což byli dva chlapi (což mě nejdřív dost vyděsilo), kteří se přestěhovali do Londýna a začínali - oba měli práci a vydělávali si na byt. Dále tam byl mladší pár na dovolené, stejně jako my, akorát o den déle (resp. přijeli v sobotu a odjížděli s námi ve čtvrtek). Úterý bylo čistě památkové, ráno jsme se akorát stavily v Primarku, z Oxford Circus jsme jely metrem na Charing Cross (a bylo to úplně jednoduché), kde jsme začaly památkové kolečko. Westminster Abbey, Big Ben, London Eye (ale jen zespoda), stavily jsme se v London Film Museum, což bylo skvělé, byla tam Harry Potter sekce s originálními kostýmy a spoustu dalších úžasných věcí :-)

originální kostým Ronalda Weasleyho :)

Zamířily jsme k Saint Paul's Cathedral, jen z venku, jelikož zevnitř jsme jí už obě viděly. Prošly jsme se po Millennium Bridge a po Blackfriars bridge (oba byly v HP filmech :-)) a Queen's Walk jsme došly až k Tower Bridge. U Toweru jsme sebou plácly na lavičku, protože jsme toho po takové procházce měly docela dost. Dojely jsme ještě jednou na Picadilly Circus, kde jsme šly do obchodu Forbidden planet for all the geeks and nerds :-) Odnesly jsme si každá po dvou plakátech DW a já jsem si navíc koupila malou TARDIS. Šťastné z úlovků jsme se vydaly zpět na hostel. Středa byl den poslední a jak to tak bývá, nejlepší. I když se pořád nemůžu rozhodnout jestli náhodou nejlepší nebylo pondělí :-) Ráno jsme si zajely na skok do Bradavic, šly jsme na King's Cross na nástupiště 9 a 3/4 :-) 

Ač nerady, opustily jsme naší bránu do kouzelnického světa a namířily si to do Camden Town oblézt charity shopy, které nás ale celkem zklamaly a Camden Market ještě víc. Samí arabové s cetkama - něco jako vietnamci u nás. Docela dlouho jsme byly v Regent's parku, kde se mi líbilo víc jak v Hyde Parku. Dýchala tam na mě atmosféra anglických parků, nevím proč :-) Nemohly jsme vynechat 221B Baket Street a Beatles shop.

Teď přichází jeden z nejlepších zážitků v Hammleys - první návštěva ten den byla celkem poklidná, každá jsme měly posledních cca 40 liber (ségra ještě míň), a tak jsme přemýšlely za co je utratit. Hůlka Luny Lovegood! Jenže jsme si to potom rozmyslely. Koupily jsme si alespoň něco sladkého a šly dál. Kousek od Hammleys jsem si na chvíli musela sednout, protože mě bolely nohy. V tom říkám ségře: 'Když já tu hůlku chci, no a co, že jí budu mít jen na polici!' ségra: 'Tak jdem, dělej!' já: 'Jako vážně teda jo...?' a ségra celá nadšená: 'Jo, dělej, pojď, jsme v Londýně, spontánní rozhodnutí, šup!!' A tak jsme pomalu vběhly do Hammleys pro naše nové hůlky, na prodavače jsem to vybafla dřív, než jsme si to stihly rozmyslet, trošku pobaveně se na nás díval, ale netrvalo dlouho a staly se z nás právoplatné čarodějky :-)))

Vyjely jsme do úplně horního patra, kde byli naši oblíbení pracovníci (kteří mě pořád dokola vylekávali s maskou Spidermana a já se vždycky lekla) a naše oblíbené místo úplně v rohu. Sedly jsme si a nadšeně rozbalovaly hůlky, když k nám přišel náš nejoblíbenější pracovník (ano, ten Spiderman), co jsme si tedy nakonec koupily. Ukázaly jsme mu hůlky, on že teda jako pěkný a šel se věnovat zákazníkům. Se ségrou jsme trochu blbly, tak se k nám vrátil ještě s jedním a prý jestli tohle hodláme dělat i na ulici, že v hračkářství je to normální, ale na ulici by jsme mohly vypadat trochu divně :-)) A jestli prý umím ten pohyb, tak jsem na něj zamířila a 'swish and flick!' :D No, nenudily jsme se :D Zabalily jsme hůlky a už jsme se chystaly k odchodu, když v tom nás dole zastavil další pracovník, odkud jsme a podobně. Zakecaly jsme se a prý, že Prahu miluje a má tam kamarády, tak ať jdeme do 4. patra, řekneme jeho jméno a dostaneme glitter tetování zadarmo. Samozřejmě jsme tam šly a tetování jsme měly obě ještě dalších 14 dní :D Notičku na ruce.

Definitivně jsme opustily Hammleys a dojely double-deckerem k Tower Bridge, který jsme chtěly vidět v noci. Úžasné, neskutečné, nadherné. Zvláštní je, že až ve středu mi opravdu došlo, že jsem v Londýně. Poprvé, když jsme si kupovaly hůlku a podruhé, když jsme mlčky seděly a nemohly se vynadívat na osvětlený Tower Bridge a Temži. V pondělí a úterý jsem si vůbec nepřipadala jako na výletě, přišlo mi, že jsem prostě doma. Je to divný, ale bylo to tak. Zpět jsme se ještě stavily na Trafalgar Square a pak už smutně jely na hostel. Poslední noc v Londýně, ráno poslední fotky u hostelu, vrátit Oyster Card, nasednout na easy bus, pobrečet si v buse a už zase stát na letišti. Ryanair si usmyslel, že bude měřit kufry, takže jsme naše krásné plakáty musely zničit a rychle složit do kufrů. Nakonec jsme to dělaly zbytečně, protože kontrolovali jen čtvrtku řady. To nám na náladě moc nepřidalo, když nám v letadle mizela Anglie z dohledu, brečely jsme si do Jelly Beans, za které jsme utratily naše úplně poslední libry. Let byl nakonec fajn, jelikož jsme celou dobu jedly fazolky a hádaly příchutě, jako v Harrym :-) Některý se fakt nedaly jíst :D Přistály jsme v Brně a už nás čekala jen cesta domů, tedy 'domů'. Přijely jsme někdy ve 2 ráno, padly do našich postelí abychom se mohly vzbudit do dalšího sterotypního dne. Na Londýn padla půlka mých úspor z Irska, ale nelituji toho ani trochu. Strávila jsem skvělých 5 dní s nejskvělejším člověkem a užily jsme si to na maximum. Zase jsem se ujistila, že do Čech prostě nepatřím. 

Ještě pár random pictures:

Regent's park

moje nádherná zeď :-)

Pozítří, 15.11., to bude už hrozných čtvrt roku, co jsem v Čechách. Radši budu říkat 3 měsíce, to nezní tak děsivě. Cate mi psala asi před týdnem, že se na mě holky i po takové době občas ptají. Hlavně tedy Caoimhe, Niamh mě občas zmíní a Aoibhin ani nevím, jestli si na mě ještě pamatuje. Caoimhe se prý ve škole moc líbí, stejně tak Niamh ve školce a Aoibhin je 2 a půl roku, takže si začíná prosazovat názory a prý je to s ní velká sranda :-) Občas se dokáže tak vztekat, že jí doma ani nepoznávají. Cate se má fajn, hlavně odpočívá, asi jsem tu ještě ani nepsala, že čekají čtvrtou holčičku :))) Snad se narodí v pořádku a bude zdravá, moc se na to těším, i když to budu bohužel prožívat jen přes počítač z ČR. Pořád mi moc chybí a doufám, že je všechny ještě někdy uvidím. Třeba mi ještě vyjde to léto, ke čtyřem holkám by to byl asi masakr :-)

Jinak se mám hlavně školně, nemám na nic moc čas, maturita z bilogie a chemie nebude úplně taková sranda, hlavně učitelé nás nenechají být ani náhodou :-) Což je na druhou stranu dobře. Přestala jsem přemýšlet nad tím, jestli odjet nebo ne, protože bych se stejně nerozhodla. Přihlášky si podám, budu dělat všechno proto, abych se dostala a pokud se dostanu, tak se budu snažit dostávat na stáže nebo přes Erasmus. Moc si nevěřím, že bych se po roce v Británii či Irsku ještě vrátila do školy, obzvlášť na medicínu. Držte mi palce, občas vás budu infromovat :-) Doufám, že jsem vás článkem o Londýně moc nenudila, mějte se hezky a zase někdy :-)

Londýn

V první řadě bych vám moc chtěla poděkovat za názory a komentáře k minulému článku! Zase jste mě jen potěšili :-)

Jelikož se nám blíží Londýn (odlétáme už 9.10.) a spousta z vás už v Londýně byla, říkala jsem si, že byste mi mohli třeba doporučit nějaká pěkná místa apod. :-) Sestra i já jsme v Londýně byly, takže už máme za sebou takové ty klasiky. Chci se vás tedy zeptat spíše na nějaká neobvyklá oblíbená místa, obchody apod. v centru/blízko centra. Bydlet budeme na Kensal Green, tak kdyby to tam náhodou někdo znal, klidně doporučte taky :-) Ráda budu opravdu za cokoliv, ale zvláště se vyžívám (a i sestra) ve starých věcech a místech, ve věcech/místech spojených s Harry Potterem, Doctorem Who a Sherlockem Holmesem. Miluji charity shopy, britskou historii a hračkářství :-) Děkuji moc! Jinak už se nemůžeme dočkat a nevím, na co se budeme těšit, až zase příletíme zpátky :D

Mějte se hezky a užívejte tepla (pro mě vedra).

The last one? Who knows.

Ano. Neuvěřitelné. Další článek! Tento víkend mám konečně po dlouhé době celý volný, tak jsem se vrhla na fotky a hlavně na článek pro těch pár lidí, kteří ještě občas zabloudí na můj blog. Minule jsme skončili na letišti v Irsku. Oh Ireland, sweet rainy Ireland, how I miss you. Po dlouhém čekání jsme konečně mohli nastupovat do letadla. Nedošlo mi, že když letím s ČSA, bude tam asi český personál, takže jsem vlezla dovnitř a s úsměvem na tváři 'Hi!'. Pán mi odpověděl 'Hello, dobrý den!', tak jsem se tak zasmála sama nad sebou a odpověděla dobrý den. Jsem jediná, kdo měl v Čechách ze začátku problém lidem vykat nebo ne? Měla jsem tendence každému říkat 'ahoj':D No, usadila jsem se na své místo u okýnka, vyndala foťák a mp3 z kufru a čekala na odlet. Za chvíli si ke mně přisedly dvě mladé češky. Odlétali jsme asi v 8:10. Dala jsem si sluchátka do uší a chtěla jsem si pustit nějaké depresivní písničky pěkně na prohloubení deprese. Dělám tohle jenom já? Nedivila bych se. Jenže to bych nesměla být já, abych do mp3 nezapomněla dát nabitou baterku. Zklamaně jsem tedy dala mp3 do kapsy na sedačce. Celou dobu, co bylo ještě vidět Irsko, jsem fotila a přemýšlela. Když se objevilo moře a Irsko začalo mizet z dohledu, proběhly mi před očima celé ty dva a půl měsíce tam. Lepila jsem se na okýnko se slzami v očích. Víte, jak se říká, že když umíráte, proběhne vám před očima celý život? Přišlo mi, že ve mně umřela malá část radosti. Těšila jsem se domů, ale zároveň se mi nechtělo zpět do stereotypu. Život v Irsku mě tolik naplňoval. A to jsem tam byla jen 2 a půl měsíce. Přeletěli jsme tedy nad mořem a dále byla na trase Anglie. Má milovaná Anglie. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, kde bych chtěla bydlet. Irsko, kde mi bylo krásně nebo Anglie, kde jsem dohromady strávila jen 14 dní, ale bylo mi tam taky krásně? Těžko říct. Také jsem myslela na to, jak v říjnu se ségrou letíme do Londýna. Už za tři týdny tam budeme. Nemůžu se dočkat! Dál jsme letěli přes Holandsko a Německo. Ve výšce 12 km, při teplotě -50°C a rychlostí 1000 km/h. Jak se blížily Čechy, tím větší jsem v sobě měla zmatek. Za pár minut jsme se octli nad Prahou, tedy jen nad tou okrajovou částí samozřejmě. Hnus. Posuďte sami:

okraj Dublinu

okraj Prahy (pršelo)

Zanedlouho jsme přistávali (moje oblíbená část, spolu se vzletem) a jak jsem viděla tento nápis,

začala jsem brečet. Dodnes nevím, jestli to byly slzy radosti nebo smutku, pravděpodobně obojí. Když potom steward prohlásil 'Vítejte doma, vítejte v Praze, doufáme, že se vám let bla bla.', začalo se kolem mě pomalu tvořit jezero. Při čekání na kufr jsem si krátila čas telefonováním kamarádovi a až po divných pohledech lidí kolem mě mi došlo, že už si nemůžu telefonovat jako v Irsku, totiž aniž by mi někdo rozuměl. Konečně jsem ulovila kufr a šla jsem najít kamarádku, která na mě měla čekat v hale. Chtěla jsem pořádné přivítání jako v Love Actually a to se taky stalo! :D Rozeběhla jsem se k ní, pustila kufry a asi půl hodiny jsme se objímaly :D Potom jsme hledaly autobus, kterým bychom se dostaly na vlakáč. Zeptala jsem se nějakého mladého páru a druhou větu jsem začala anglicky. Docela úspěch po dvou a půl měsících, ne? :D Dopravily jsme se na vlakáč, přičemž po cestě jsem několika lidem řekla 'sorry' místo 'pardon'. V obchodě jsem pánovi podávala peníze se slovy 'here you go'. Během prvního týdne jsem mluvila anglicky ze spaní (ségra mě slyšela) a doteď se se ségrou bavíme hodně často anglicky. Mně ta anglina tolik chybí! No, po navštívění několika obchodů s velmi příjemnými prodavačkami jsem měla 100 chutí sednout na bus zpátky na letiště a zase odletět. Překonala jsem to a už jsme seděly ve vlaku domů. Čím víc se blížilo mé drahé městečko, tím víc nervózní jsem byla, aby překvapení vyšlo. Nenápadně jsem si ověřila, jestli je máma se ségrou doma a co dělají. Ségra byla právě v půlce pečení dortu na uvítanou. Vystoupily jsme z vlaku a hned jsme potkaly spolužáka. Přijela pro nás kamarádky mamka, která mě hodila kousek od naší bytovky. Schovala jsem se za křoví a sledovala dění kolem. Domovní dveře byly otevřené, což mě velmi potěšilo, protože jsem neměla klíče a kdybych zvonila už u domovních, překvapení by nebylo tak hezké jako u dveří od bytu! :D Musela jsem ještě čekat, až jeden ze psů zaleze z balkonu dovnitř, jinak by mě totiž prozradil :D Když nastala chvíle přesunu ke dveřím, velký kufr jsem nechala u popelnic a s malým běžela rychle ke dveřím. Soused, který venku opravoval auto, na mě jen nevěřícně koukal. Potichu jsem ho pozdravila, tak na nevěřícnosti ještě přidal. Stoupla jsem si tedy před dveře a zazvonila. Bylo vidět, že se mamka za dveřmi trochu zasekla. Otevřela dveře jen na škvíru a s němým úžasem na mě koukala. Beze slova :D Pozdravila jsem, mamka jen na půl pusy 'čau'. Ptám se, jestli můžu dál. Tak mi tedy konečně otevřela. Nutno podotknout, že stále beze slova. Konečně jsme se objaly a začly brečet :D Pejsci mi skákali po hlavě, odnesla jsem to s rozseklým rtem a s několika škrábanci na ruce. Po chviličce vylezla z kuchyně ségra. Zastavila se na chodbě a jenom otevřela pusu a pomalu vykřikla 'COŽE?!'. Přiběhla a všichni jsme se objímaly jak kdybychom se neviděly rok :D Na pejscích bylo celý den vidět, že mají radost, že jsem zpátky. Hlavně u Smajlíka jsem to cítila nejvíc :) Mamka sledovala snad každý můj pohyb a pořád se na mě koukala :D Chtěla jsem překvapit i tátu, ale ten měl přijet až druhý den, tak jsem mu zavolala, aby se nestresoval. Povyprávěla jsem tedy průběh letu a ještě jsem šla překvapit kamarádku. Koukala na mě jak z jara a nemohla se přestat smát :D Jsem opravdu ráda, že jsem se pro překvápko rozhodla a vážně to stálo za to! Všem doporučuju! :D Večer už pak uběhl rychle a já šla celá unavená spát do své postýlky. Po dvou a půl měsících to bylo vážně divné. Vidět známá místa, známé lidi,... Šťastná jsem moc nebyla, ale co se dalo dělat. Vše jednou končí. Takhle to asi vypadá, že nesnáším celou ČR a všechno s ní spojené, ale není to pravda. Česko má krásnou přírodu, památky, Prahu, ale já prostě cítím, že sem nepatřím. Vadí mi, že se lidi nesmějou, nebaví se spolu na ulici, neptají se jak se máte. Navíc den po mém příjezdu začalo dlouhotrvající vedro, které přestalo prakticky včera. Byl to docela šok, po dvacetistupňovém létu (no, většinu času ani to ne) se smažit při třicítkách. Za celý ten měsíc, co jsem doma, jsem na sobě ani jednou neměla bundu a prakticky ani svetr/mikinu :D Dokonce ani předevčírem ráno, kdy se konečně dostavilo trochu studenější počasí a trošku šla pára od pusy. Šla jsem do školy v sukni a tílku a kolemjdoucí lidé v bundách a kabátek na mě jen nevěřícně koukali :D Myslela jsem si, že si po tom vedru zase odvyknu na zimu, ale neodvykla. 'Zima' mi prostě vyhovuje. Zbytek prázdnin jsem nedělala nic zajímavého, o školním roce nemluvě. Letos maturuju, tak se s náma nikdo moc nebaví. Budu toho mít až nad hlavu. Stále čekám na balíky z Irska, které mají prý přijít do úterka. Po 18 dnech už by to vážně nebylo na škodu! Plánujeme Londýn a já už se nemůžu dočkat na vytržení ze sterotypu. V létě chci zase odjet. Pořád nevím, jestli si nedám roční pauzu a nevyjedu na celý rok. Jenže jsem dosti na vážkách, jelikož chci pokračovat na medicínu a bojím se, že bych za rok všechno zapomněla. Nechce se mi potom učit znova, když se letos budu připravovat na maturitu z biologie a chemie. Ale 19 (no dobře, teď je mi pořád ještě 18) mi je jen jednou a jak se jednou ponořím do lékařství, jen tak lehce se z toho nevynořím a tudíž na cestování a objevování světa nebude moc času. Nebránila bych se ani studiu v zahraničí, naopak! Tam by zase byl problém s penězi. Bohatí bohužel nejsme, takže bych si musela vydělávat na vše sama. Co byste dělali vy na mém místě? 

Nevím už moc co psát, tak jdu asi pracovat na fotkách, abych co nejdříve mohla uveřejnit rajče. Určitě sem ještě napíšu, dřív než za měsíc. Většinou se mi do toho moc nechce, ale jak začnu psát, tak pomalu nemůžu zastavit a říkám si, jak jsem mohla bez psaní vydržet měsíc :D Příští článek už bude bohužel jen o mém nudném středoškolském životě. Everybody is invited :-) 

green Ireland

roztomilé obláčky

P.S.: S Cate si stále píšeme. Caoimhe šla letos popvé do školy a Niamh do školky. Prý se na mě pořád holky ptají. I po tom měsíci. Už sice ne každý den jako po odletu, ale ptají. Aoibhin a Niamh prý říkaly maďarce hezkou chvíli Šárka. Hlavně Aoibhin. To když mi Cate psala, tak jsem neměla daleko k tomu se zase rozbrečet :D Maďarka už je prý v pohodě, že si jen potřebovala zvyknout. Jsem ráda, už takhle ta změna nebyla moc ok pro děti. S Frankem a Stephanie si moc nepíšeme, spíš takové zdvořilostní maily, když se ptám na kluky, tak mi odpoví tak jednou větou. Ale my k sobě nikdy neměli moc blízko, tak mě to nějak nepřekvapuje. Jsem hlavně ráda, že si píšeme s Cate. Snad někdy najdeme společný čas na skype :-)

P.S.2: Chci moc moc poděkovat lidem, kteří celou dobu chodili na můj blog, četli ty moje blbosti a ještě to komentovali :-) Moc si toho vážím a nikdy jsem nečekala, že můj blog bude mít takovou návštěvnost. Rekord byl asi 70 lidí za den, jinak se to drželo kolem 60, což je naprosto ÚŽASNÉ :-) Díky díky moc!

Oh yeah, I'm still alive.

Přesně před týdnem touhle dobou jsem poprvé usínala ve své české posteli. To to letí... Irsko mi hrozně chybí, hlavně počasí. ANO, chybí mi irské počasí. V tomhle vedru se nedá existovat! Článek o letu apod. napíšu snad v následujících dnech, jsem lehce busy. So see you in a while ;)

Víkend v Dublinu a tak trochu v Kilkenny

Původní plán byl odjet v sobotu ráno do Dublinu s celou rodinou. Stephanie se ale rozhodla, že chce zůstat ještě pár dní navíc a Frank byl narychlo pozván na rozlučkovou party se svobodou svého kamaráda. Do Kilkenny! Frank mě tedy vyhodil v Kilkenny (v půlce cesty jsem zjistila, že jsem nechala deštník a svetr v Sebastianovo kočárku), kde se náhodou nacházela i Anča, protože tam byl Arts festival. Strávily jsme tedy společně už opravdu poslední dvě hodiny, šly do oblíbených charity shopů a objevily jsme fastfood v ryze americkém stylu. Anča se tam hrozně chtěla jít podívat, tak jsme šly a vážně jsem se cítila jako v Americe!! :D Interiér a i oblečení personálu bylo dokonalé a k tomu tam hrála typicky americká hudba. Chtěly jsme se jen podívat dovnitř, ale hned při vstupu se k nám přitočila paní s otázkou, který stůl bychom rády. Nebylo úniku, tak si Anča dala kuřecí bagetu. Já nic, protože ve fastfoodech jím akorát tak hranolky nebo samotné kuře a ani na jedno jsem neměla chuť :D Po jídle jsme rychle běžely do Dunnes pro můj milovaný kabát. V Corku totiž neměli mojí velikost :D V 7 jsem sedla na bus do Dublinu, bez deštníku a svetru, jen v šatech a modlila jsem se, aby mě taxikář, kterého budu muset požádat o odvoz, nenatáhl o peníze nebo v horším případě neokradl, neznásilnil :D Nic z toho se naštěstí nestalo, tak jsem si oddychla. Avšak vylezla jsem z taxíku a zase jsem se nadechla. Měla jsem čekat na Frankovo rodiče, u kterých jsem přespávala, v hotelu naproti divadlu, kde zrovna byli na představení. Ehm, tipuju, že ten hotel měl minimálně 4 hvězdičky, fakt jsem si tam připadala jak idiot, aspoň jsem teda měla ty šaty :D Sedla jsem si do restaurace a objednala si čaj. Normální člověk jako já by čekal prostě šálek čaje s lžičkou, podtalířkem a cukrem. Slečna mi přinesla šálek, zákusek, misku se třemi druhy cukrů, konvici s čajem a dvoudílné, prapodivně vypadající sítko. Snažila jsem se tomu sítku přijít na kloub, ale bezúspěšně. Viděli jste Pretty Woman? Pamatujete si tu scénu, jak byla na večeři a kolem ní bylo 20 příborů a ona chudák nevěděla co s tím? Tak nějak jsem si připadala. Vzdala jsem tedy boj se sítkem a začala jsem si nalévat čaj do šálku. Nečekaně byl čaj sypaný, takže mi v něm plavaly ty mrchy. Vzala jsem oba díly sítka a dala je do šálku. Spodní mistička, jak jsem později zjistila, že je mistička, spadla už do nalitého čaje a jelikož byla z kovu, záhy se stala vařící. Seděla jsem u stolu nejblíž k baru, takže jsem čekala, až odejde obsluha a já si budu moct vylovit mističku. Zvládla jsem to a od té doby jsem věděla, jak se ono pekelné sítko používá. Žádný další trapas se mi už naštěstí nestal a odjela jsem s Frankovo rodiči k nim domů. Kdo by si myslel, stejně jako já, že budeme celou dobu mlčet, tak se mýlil. Šla jsem spát pár minut po půlnoci, protože jsme seděli dole a kecali :D Sheila, Frankovo maminka, nemohla uvěřit tomu, že znám Oscara Wildea a je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Taky mi řekla, že už potkala hodně cizinců, ale moje angličtina je z nich nejlepší. No řeknu vám, cítila jsem se tam jak u vlastní babičky :D Ráno se mi nejdříve podařil rozhoukat alarm, potom jsme posnídali, pokecali a jela jsem do Dublinu na sightseeing a last minute shopping. První jsem se rozhodla obejít památky, ale hned jak jsem vylezla z busu, začalo pršet. Já, bez deštníku a svetru, jsem byla donucena si jít jeden koupit, ale samozřejmě hned jak jsem vylezla z obchodu, přestalo pršet a za celý den nespadla ani kapka :D První jsem chtěla vidět sochu Oscara Wildea. Chvilku mi trvalo, než jsem jí našla, ale našla a lidi si museli myslet, že jsem magor, když jsem obcházela sochu a fotila jí ze všech možných úhlů. Potom jsem šla hledat Oscarův dům. Obcházela jsem blok a dům nikde. Kousek ode mě jsem viděla stát nějakého pána, který se zoufalým výrazem koukal do mapy a hned mi bylo jasné, že hledá to samé. Procházela jsem kolem něj a říkala jsem si, že by bylo vtipný, kdyby se mě zeptal, kde ten dům je. Ano, zeptal :D Tak jsem mu řekla, že hledám to samé a že mu bohužel nepomůžu. ‚A ty nejsi z Dublinu?‘ zeptal se. Říkám: ,ne, já jsem z ČR.‘ Vyvalil na mě oči a cožeee, ty nejsi z Irska? Nejsem no, chudák musel být asi hluchej, moje angličtina se sice zlepšila, ale ten bloody českej přízvuk tam pořád hodně je :D No tak jsme se zakecali a hledali dům společně. Byl to Francouz a přijel do Irska na dovču na týden. Za chvíli jsme dům našli, tak jsme se rozloučili a já šla do obchodu, který mě zaujal při hledání toho domu. Byly na něm ještě originální nápisy Chemist – Drugist a vevnitř byly knihy a starožitnosti. Něco pro mě! Vešla jsem, chvíli si prohlížím knihy a v tom se se mnou dá pan prodavač do řeči. Ptal se mě odkud jsem, co tu dělám, co studuji, co chci studovat apod. Řekl mi, že James Joyce v jedné ze svých knih zahrnuje tenhle obchod do příběhu. Někdo (už nevím kdo) vejde do obchodu a koupí si mýdlo. Tak jsem si to mýdlo koupila taky :D Pán mi dal pak i tu pasáž přečíst J Pozval mě na večerní čtení a na následnou pintu v hospodě, ale já bohužel nemohla L To mě vážně štvalo, protože by to mohl být skvělý večer! Alespoň mě tedy vzal vedle do kavárny, kterou vlastní Čech Honza J Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem shy, ale to asi Irové neznají, a tak jsem si nakonec hezky česky pokecala s Honzou, který přijel do Irska na měsíc a už je tam čtyři roky a vracet se neplánuje. Závidím J No řekněte, stalo by se tohle v Česku? Ne. Alespoň já to nikdy nezažila a ani neslyšela nikoho vyprávět. Zbytek dne už nebyl zajímavý, lítala jsem po obchodech a sháněla poslední potřebné věci a v 5 jsem se unavená vydala zpět k Frankovo rodičům. V autobuse jsem seděla nahoře, jupí :D Dali jsme si večeři, popovídali a byl čas jet k Frankovi. První jsme jeli zamávat Bonu Voxovi a dalším několika celebritám do Dalkey a až pak jsme jeli k němu domů. Ne vážně, Dalkey je čtvrť, kde žijí irské celebrity a taky high society lidé. Vyrůstala tam i Stephanie, ehm. Teď žijí hned ve vedlejší čtvrti. Dům mají krásný, v anglickém cihlovém stylu a vevnitř uklizeno neskutečným stylem :D Bála jsem se na cokoliv sáhnout :D Vytahali jsme kufry nahoru do pokoje a šlo se balit a třídit věci, které pošlu. Dělala jsem to asi 2 hodiny a celkové skóre jsou tři malé krabice a tři střední. Ale ty malé jsou opravdu malé. Přijdou mi na začátku září a už se nemůžu dočkat J Mám tam všechny své milované knížky. Dobalila jsem a šla jsem ještě na skype, mluvila jsem se ségrou a bylo vážně těžký jí neříct, že se už za pár hodin uvidíme. Ale zvládla jsem to a šla spát v 1:30 am. Budík hezky na 3:00 am. Vzbudila jsem se, šla na záchod a rozhoukala alarm, yipee :D Z domu jsme odjížděli ve 3:45 na bus, Frank tam se mnou ještě čekal, rozloučili jsme se a já sedla do busu na letiště… A pokračování příště v článku o celém pondělku.

Poznámka pod čarou: Jedna noc v hotelu Conrad vyjde nejlevněji na €200, což je skoro 5000 Kč. Toto byla nejnižší cena, nejvyšší byla něco málo přes €300. Moc pěkné :-) Divím se, že mě čaj stál jen €5.