See you very very soon

Tak a je to tady. Je 1:51 ráno a já stále nespím. Ještě ani nemám pořádně sbaleno. Nechce se mi spát. Dnes jsem strávila den s Eszter. Já nevím, je prostě divná. Snaží se být milá, ale moc nerozumí a hlavně to neřekne, že nerozumí. Dneska se několikrát na mojí otázku usmála a odpověděla 'yes' (což by nebylo nic špatnýho pokud bych se ptala na yes/no question, ale já se neptala). Holky byly nejdřív shy, ale skamarádily se rychle. S dětma byla v pohodě, Aoibhin se s ní skamarádila hned. Což bylo 'lehce' (během dne jsem šla asi tak 10x na záchod brečet) heart-breaking, ale večer si na Eszter ani nevzpomněla a zase to byla moje milovaná Aoibhin. Niamh s Caoimhe byly dneska the best girls. Pořád mi říkaly, že mě milujou a budu jim chybět. Caoimhe mi namalovala obrázek a vyrobila smajlíka na stěnu. Bylo to krásný. Řekla mi ať jdu do playroomu, že mi chce vyrobit překvapení, protože odjíždím. Jsou nejlepší. Všechny tři. Než jsem přijela, měla jsem z toho obavy. Jak zvládnu tři malé děti, ještě k tomu anglicky mluvící, když jsem měla jenom minimální zkušenosti s dětma (bratránci a sestřenky). Nikdy, opravdu nikdy bych nevěřila, že to dopadne takhle. Že budu týden (co týden...) před odjezdem brečet, že nechci pryč. Pamatuju si úplně první moment, kdy jsme se viděli. Seděla jsem na letišti v Dublinu a vyhlížela mojí rodinku. Poznala jsem je okamžitě a když jsme si šli naproti a já viděla usmívající se pár a little shy Caoimhe, všechno ze mě prostě opadlo. V tu chvíli jsem veděla, že bude všechno dobrý. Dnes jsme o tom s Cate mluvily, že mezi náma bylo connection už od první chvíle, co jsme se viděly. Že když jsem poprvé seděla u večeře, měla pocit, že jsem tu už měsíce a ne první den a já měla ten pocit taky. Ptala jsem se jí, proč si vybrali zrovna mě. Rozhodovali se mezi španělkou, se kterou mluvili den po mně a mezi mnou. Prý to bylo hodně těžké rozhodnutí a vyhrálo prostě to, že se Cate se mnou komunikovalo líp a že z mých fotek a mailů vyzařovala hrozná radost a nadšení. To mě potěšilo, moc :) Večer jsme měli barbeque a přijela nana Mary i Kathleen s Tonim a Abbie. Z toho jsem měla radost nejvíc a málem jsem jí umačkala k smrti. Loučila jsem se s ní už v neděli, protože jsem si myslela, že se neuvidíme. Tak jsem měla krásný překvápko :) Při loučení jsem samozřejmě brečela, jak jinak. Potom jsme si s Cate prohlídly všechny fotky holek, co jsem tu nafotila (500:D) a já ještě chvíli ležela s holkama na gauči a výjimečně jsme koukaly na telku. Uložila jsem holky a Cate mě zavolala, že pro mě něco má. Dostala jsem ten nejkrásnější dárek! :D Dva balíčky Marsek (celkem 14 tyčinek), protože je zbožňuju a porridge. 1,5 kg porridge. Mám pocit, že jsem tu nikdy nezmiňovala mou 'porridge story', tak ve zkratce, první dny se mi dělalo blbě jen při pohledu na ten bílej hnus, tak jsem jedla tousty s marmeládou, která ale záhy došla a protože nejím müsli ani cereálie, byla jsem nucená ochutnat porridge. Nyní si ráno bez porridge nedokážu představit :D Fakt moc vtipnej dárek :) A ještě jsem dostala 'good luck' card s moc hezkým dopisem uvnitř. Prý si holky ještě nikdy nezvykly na nikoho tak rychle jako na mě. Jo, jako by to bylo včera, když jsem se seznamovala s Niamh a Aoibhin přes české lipo, vytvářela jsem z nich smajlíky a holkám se to hrozně líbilo. Jsou tu momenty, na které nikdy nezapomenu. Na Aoibhin s ručičkama nahoře křičící 'I want to get up!'. Na Niamh volající na mě v půl jedenácté večer ze svojí postele 'Šárka, can you fix this please' a na její nádherný výraz potom. Na Caoimhe, když mě utěšovala, protože se mi rozbil objektiv (jo, ten novej). A další a další... Strávila jsem tu nejkrásnější chvíle svýho života a i když to loučení bude neskutečně těžký, ani v nejmenším nelituju. Mám teď dvě rodiny, jednu v Čechách a druhou v Irsku. Měla jsem neuvěřitelný štěstí. Pořád mám pocit, že žiju sen, že to nemůže být pravda. A víte, co je zvláštní? Znáte ten pocit, když čtete třeba nějakého turistického průvodce a najdete zmínku o městě, kde bydlíte? Jak vám poskočí srdíčko? Mně takhle poskočí, když čtu o Gorey, Fernsu, Enniscorthy nebo Wexfordu v irském průvodci. Možná se vám všechno tohle zdá divný. Byla jsem tu jen dva měsíce a píšu tu věci jako kdybych tu strávila rok. Ale tak to prostě je. Nedovedu si představit odjíždět po roce! A moc mě mrzí, že tu nemůžu zůstat dýl a vidět holky vyrůstat. Vidět Caoimhe poprvé ve školní uniformě. Poslouchat zážitky Niamh z prvního dne ve školce. Strávit zase celý den jen s Aoibhin. Přijde mi, že se pomalu začínám opakovat. Ještě musím napsat článek z Kenny a založit to bloody rajče. V Corku bych měla mít víc volna, tak snad už. Tento článek je tedy poslední z mého irského domova. Vypadá to, že zítřejší loučení nepřežiju. A pokud ano, držte mi prosím palce, ať je moje nová rodina alespoň z 3/4 stejně úžasná.

The best of the best. Tak já jdu balit. Dobrou.