Tvrzení odvážné bylo...

...aneb vydejte se se mnou na mojí další cestu, která se znovu ponese v duchu zeleném!

http://itsgreenagain.blogspot.com

Byla nebyla...

...jednou jedna Šárka, která jedno říjnové ráno seděla v malém pražském pokoji, snídala porridge a ťukala cosi do klávesnice. Ráno se totiž vzbudila a hlavou jí prolétlo, že by zase ráda napsala na svůj skoro již zapomenutý blog. A tak jsem tady!

Poslední příspěvek je z dubna, tedy přesně půl roku a tři dny starý. No teda! Od té doby se událo hodně věcí. 16. dubna mi ještě visel nad hlavou varovný prstík 'Začni už se na tu maturitu učit!' - i přes všechna předsevzetí jsem tomu moc nedala. Myslím, že jsem tu někde zmiňovala svou story s medicínou, že jsem to ještě do ledna chtěla studovat, a tak jsem maturovala z chemie a biologie. Jenže v lednu mi přeskočilo a já se rozhodla, že tam nechci za žádnou cenu. K chemii jsem za ten půlrok testů, maturitních zkoušení apod., získala celkem slušný odpor. To make a long story short - odmaturovala jsem, ale u chemči jsem si trochu odřela ouška, zbytek byl v pohodě. Čeština s angličtinou úplně bez problémů, tam mě výsledky fakt potěšily. Ale maturitou to nekončilo! Na začátku června se konaly přijímačky na VŠ. Já byla přihlášená jen do Prahy, a to na obory anglistika-amerikanistika, český jazyk a literatura a AJ pro mezikulturní komunikaci (aka překladatelství a tlumočnictví). Vlastně jsem se přihlásila spíš jen abych věděla, jak přijímačky vypadají a do čeho příští rok půjdu; byla jsem totiž přesvědčená, že to nemůžu bez nějaké delší přípravy zvládnout - hlavně tedy AA, na kterou jsem chtěla nejvíc, tam byly přijímačky samozřejmě nejtěžší. Na češtinu s MKA jsem se nedostala (ale uteklo mi to jen o kousek :-)), ale jaké bylo moje překvapení, když jsem po všech písemných kolech otevřela kolonku anglistika - amerikanistika v info systému a tam na mě červeně zářilo 'uchazeč se přijímá do 2. kola přijímací zkoušky'. Nejdřív jsem tomu absolutně nemohla uvěřit - když nám ty testy rozdali, koukala jsem na to jak z jara. Esej jsem psala v posledních 20 minutách. Poté, co mi to konečně došlo, jsem zase propadla pesimismu. ÚSTNÍ KOLO? Cože? Mluvení před komisí anglistů, jedna kapacita vedle druhý? Uááá! 13.6. jsem jela celá vyklepaná metrem B na Náměstí Jana Palacha, abych si s nimi tedy chvíli povídala. Při pohovoru jsem byla nervní jako prase, ale stal se další zázrak - prostě mě vzali. A s hezkým počtem bodů. Vlastně to nechápu dodnes, když tak sedím v té posluchárně a zapisuji si :-) Tímto jsem si mohla konečně vydechnout a začaly skoro čtyři měsíce ničím nerušeného flákání se. Ale abych nezapomněla, rozhodování bylo těžké! Opravdu jsem nepočítala s přijetím, takže už jsem vlastně více či méně byla domluvená s Cate, že přijedu na rok. Asi chápete, jaké jsem měla dilema... Vlastně už ani nevím, jaký byl ten hlavní důvod zůstat tady. Prostě jsem to v tu chvíli tak cítila.

Přeskočím prázdniny, to je long story, kterou bych sem také chtěla zaznamenat, ale to je na samostatný článek. Octli jsme se tedy na prahu mých stříbrských dveří, 27.9., kde stála malá Šárka s velkou krosnou a vůbec nevěděla, co ji čeká. Nasedla na ranní vlak a během několika hodin už nestáhala na prahu stříbrském, ale na prahu v Praze, totiž na koleji Hvězda. Během víkendu jsem se jaktž takž zabydlela a 1.10. začala škola. Nikdo se s náma moc nemazlil, na každé hodině jsme si poslechli pár slov na úvod a hned jsme začali probírat, dostali jsme hromadu úkolů... Celý ten první týden byl opravdu hodně hektický. Nová škola, spoustu nových lidí, úkolů, málo spánku,... Když jsem pak přijela o víkendu domů, měla jsem chuť ho celý prospat. Druhý týden už byl lepší. Teď končí třetí, který už byl opravdu o poznání pohodovější. Ale máme toho pořád stejně hodně :-) Až na jednu výjimku mě baví všechny předměty. Tou výjimkou je Introduction to British and American Culture, což zní sice krásně (a ono by to krásné i bylo), ale ty přednášky jsou koncipované dost nešťastně. Střídají se nám na to přednášející, kteří většinou jen čtou prezetanci, jaká to škoda. Ale zbytek je úžasnej :-) Máme Introduction to Literary Studies, Phonetics and Phonology, Introduction to English Linguistics, Practical Language, English Skills in Cultural Communication, British History a to je tuším vše :-) Volitelně mám pak ještě irštinu a latinu. Možná se z těch jazyků brzy zblázním, ale irština i latina mě hrozně baví. Hlavně irština je teda dost drsná a fakt obdivuju všechny, kdo se naučili správně vyslovovat, to mi teď po dvou hodinách přijde jako mission impossible :D Nic ale nevzdávám, je to přeci irština!

I když jsem se života v Praze bála, protože nemám ráda velká města, Prahu jsem si fakt zamilovala. Má prostě svoje tajuplné kouzlo. Každodenní ranní výhled z Hradčan mě nepřestává dostávat, vylidněný Karlův most v ranním mlžém oparu, uzoučké uličky se starou kamennou dlažbou, spoustu pouličních umělců, a tak dále... Miluju historii a Praha jí stále dýchá. Se svým rozhodnutím zůstat v ČR jsem tedy více či méně spokojená. Některé dny více, některé dny méně. Teď zrovna mám dny, kdy méně, ale ono to zase přejde. Jsem tu fakt šťastná, ale moje toulavá duše se občas ozve a naříká a naříká... Irsko mi chybí hodně a i když máme všechny přednášky a semináře v angličtině, není to prostě jako žít tam. Občas si říkám, jestli jsem třeba neudělala chybu, že jsem mohla jet na rok a potom až studovat, ale ve chvíli rozhodování se jsem cítila, že je správně možnost zůstat, a tak to tak prostě beru. Navíc bych určitě chtěla jet na Erasmus. Už jsem i koukala, se kterými školami mají moje ústavy uzavřené smlouvy a jsem z toho hodně hodně nadšená :-) Z těch, které se mi líbí nejvíc: Irsko - Limerick, Galway, Trinity College Dublin (!!!!), UK - Stirling (to je ve Skotsku) , Winchester, Kent, Sheffield. Úplně parádní nabídka, pokud to vyjde, ráda bych jela na rok a už se na to fakt těším :-) A budu-li pilně studovat a všechny zkoušky se mi povede splnit včas, tedy v květnu nebo v červnu, chci jet zase na léto pryč. Irsko/UK, to teď ještě nevím, je to hodně daleko. Kdo ví, co bude za cca 8 měsíců.

Takový je teď můj život. Místy chaotický, místy poklidný. Jsem opravdu šťastná, že můžu studovat zrovna v Praze a být učena lidmi, kteří jsou známí a uznávaní i ve světě. Studium angličtiny mě naplňuje a vím, že jsem na správné škole. Může se to zdát jako trochu odvážné tvrzení po třech týdnech studia, ale zatím to tak je. Snad zůstane i nadále. Dále nechť mluví fotografie z druhého dne v Praze:

Děkuju všem čtenářům!

How's life going

V minulém článku jsem slíbila, že se brzy ozvu s novinkou - novinka se konat nebude, takže se nebylo s čím ozvat. Dnes se mi sem chce něco napsat, tak vám píšu, jak se mám. :-)

Písemné maturity jsou již za 14 dní. Maturuji z angličtiny vyšší a z češtiny nižší. Ha, nemělo by to být obráceně? :-) Písemných se moc nebojím, co se týče angličtiny, tak testu a poslechu vůbec, akorát slohovky. Slohy mi, troufám si říct, celkem jdou, ale bude na to málo času a nebudu mít téma na výběr. Didaktického testu z češtiny se moc nebojím, ale slohovky ještě více než z angličtiny. Ta témata, co jsou pro základní úroveň, jsou neskutečně stupidní a ani mě nebaví to psát. Nehledě na to, že času je též málo. Nějak se s tím budu muset poprat... Ústně budu maturovat nejspíš ve středu 30.5. Přesně rok, co jsem odlétala do Irska. Zajímavé... Ústní maturity se bojím jako kráva, jinak to asi říct nejde. Vím, že celá maturita je jako jedna zkouška na VŠ, ale já maturuju z biologie a chemie, přičemž oba předměty mi budou úplně k ničemu a po maturitě se s nimi (doufám) už nikdy nesetkám. Nevím, jestli jsem to tu někde psala, ale v lednu jsem se rozhodla nejít na medicínu, protože jsem byla na DOD v Plzni a Praze a zjistila jsem, že vlastně vůbec nevím, co tam dělám. Pochybnosti se táhly celé první pololetí, chemie mě bavila míň a míň, ale ty dny otevřených dveří to završily. Jenže byl leden a s maturitou už se nic dělat nedalo, takže já se tu teď mořím s CHE a BI úplně zbytečně. CHE bytostně nesnáším a do hlavy mi neleze. Nějak to ale budu muset zvládnout. Z ústní z AJ a ČJ naštěstí strach nemám. Nakonec jsem se přihlásila na obory, na které jsem chtěla celých 6 let na gymplu, kromě roční a něco pauzy, kdy jsem měla medicínský záchvat. :-) Jsou to Anglistika-amerikanistika a Angličtina pro mezikulturní komunikaci v kombinaci s českým jazykem a literaturou. Pokud se nedostanu, odjíždím znovu na ostrovy, ale na rok. :-) So that's me in a nutshell.

Momentálně sleduji dost blogů holek, co odjíždí buď do USA nebo do UK/Irska, zrovna dneska odlétaly dvě holky. Vždycky mě chytá taková nostalgie, začnu vzpomínat na svůj odlet, procházet fotky, pouštět si videa, ... Někdy před třemi týdny se mi dokonce zdál sen, že jsem se vrátila ke Cate. V tom snu mě společně s Caoimhe vyzvedla na letišti a všechny jsme byly hrozně šťastné, no bylo to úplně úžasné. Hned druhý den se mi zdál další sen, to už jsem byla v irském doma a hlídala jsem holky. Už mě hned zlobily :D, ale bylo to fajn. Další pokračování už se mi nezdálo. :-)) Akorát někdy předevčírem jsem měla sen, že jsem řídila v Irsku auto. No, trošku mi z toho hrabe :-) Což mi tak připomíná, že jsem sem vlastně úplně zapomněla napsat, že Cate už se narodila holčička! 'Už' :-)) Narodila se 5.2. a jmenuje se Roisin. Což by tak nemuselo být, kdyby si Niamh prosadila svou!! :-) Cate mi totiž psala, že když se Roisin narodila, Niamh hrozně chtěla, aby se jmenovala Šárka jako já. Teda, musím vám říct, že když jsem tohle četla, byla jsem totálně naměkko. Niamh, se kterou jsme měly největší rozepře!! Já si vždycky myslela, že se máme tak nějak rády teda, ale z její strany to nic horkýho nebude. A ona o mně prý stále mluví. Samozřejmě ne každý den, ale prý tak jednou do týdne mě zmíní. V březnu jsem posílala Niamh dárek k narozeninám a prý byla úplně thrilled, hrozně mě mrzí, že jsem to nemohla vidět! Nakreslila jsem jí přáníčko s její oblíbenou Dora the Explorer (jak já tu pohádku nesnáším!!! :D) a dostala ještě vodové omalovánky a pexeso. Další narozeniny jsou v květnu, to má 13.5. Aoibhin. Už tři roky!! Aoibhin hrozně vyrostla. Eszter (Maďarka, co je tam po mně) mi posílala fotku Aoibhin a Roisin, nemohla jsem uvěřit, že je to ona.

Aoibhin si mě nejspíš nepamatuje, prý zná moje jméno, ale asi si to nedokáže s ničím spojit. Není se čemu divit, byly jí čerstvé dva roky, když jsem tam byla já. Caoimhe se prý ve škole hrozně líbí, chtěla bych jí vidět v uniformě, ale ještě se nikomu nepodařilo jí v uniformě vyfotit. Tak snad se toho někdy dočkám :-) Niamh chodí do pre-school třikrát týdně a prý je to úplně bez problémů. No jo, stýská se mi po nich jako blázen!

Myslím, že by to mohlo být pro dnešek vše. Příští článek vidím někdy kolem písemné maturity, buď před jako freak-out článek nebo až po jako taky asi freak-out článek. :-)) Výsledky totiž budou až někdy v půlce května. Na závěr přikládám dvě vzpomínková fota.  

Watch out, there is a reindeer on the road!

Mám za sebou své úplně poslední jarní prázdniny v životě. A že jsem si je náležitě užila! Strávila jsem je s tatínkem na cestách, totiž zamířili jsme kamionem do Švédska. Vyrazili jsme v pondělí 6.2. v 7:00 směr Německo, přístav v Rostocku. Během cesty se nedělo nic zajímavého, po dálnicích v Německu jsem s tátou jela už stokrát, takže jsem si převážně četla nebo relaxovala. Večer jsme dorazili na místo a šli spát. V úterý ráno jsme se probudili do mrazivého, ale slunečného dne a zamířili do útrob loďě, která odplouvala v 8:00. Jako první byla na programu dne snídaně, ze které se daly jíst pouze malé párečky, míchaná vajíčka byla k nepožití, jelikož snad nebyla ani z pravých vajec. Po snídani jsme šli do kajuty, kde jsme si trochu odpočinuli a ve 12:00 jsme se s obavami vydali na oběd. Němci (byla to německá loď) překvapili a oběd se dal požívat, dokonce byl velmi dobrý! Plavba měla trvat už jen další dvě hodiny, tak jsme zůstali sedět v kantýně až do momentu, kdy jsme museli seběhnout do kamionu. Loď nás vyplivla něco po 14:00, což znamená, že celá plavba trvala 6 hodin.

za mnou Švédsko

švédské pobřeží

Vymotali jsme se z přístavu a uháněli směr Värnamo, kde jsme měli vykládat polystyrenové kuličky, ze kterých se vyrábí různé výplně do všeho možného. Värnamo se nachází 257km od Trelleborgu, tudíž jsme do města dorazili až k večeru. Přibližně do 100km od přístavu jsem si připadala trochu jako v Belgii nebo Dánsku, které není až tolik severské, kolem nás bylo hodně vesniček a menších měst, domky různorodé, spoustu farem, apod. Čím jsme jeli výš, tím houstl les lemující dálnici a frekvence přilehlých obydlí se značně snížila - sem tam byl krásný červený nebo modrý domeček, jinak jen les nebo jezero. Dálnice byla skoro opuštěná, což bylo vzhledem k času (kolem 16 - 17:00) k neuvěření.

dálnice v 16:45h

Vykládka byla naplánována na ráno a jelikož byla továrna kousek od centra města, ráno jsem si dala snídani v tovární kantýně (kde si mohl kdokoliv vzít cokoliv) a uháněla směr centrum, protože jsem na procházku neměla zas tak moc času. Město bylo okouzlující, zasněžené, klidné a hezky upravené. Stihla jsem si projít jen kousek, ani do obchodu jsem nemohla, tak bohužel nemám ani pohled. Ale i tak jsem ráda, že jsem se mohla alespoň projít po městě, při většině cest se to ani nepovede. V 10:00 jsem byla zpátky v kamionu, dovyložili jsme a jeli jsme ještě o 70km výše do města Jönköping, které bylo větší než Värnamo, ale továrna byla hned na kraji města, takže jsem z něj nic neviděla. Do továrny jsme dorazili po poledni a pán, který nás měl nakládat, nám oznámil, že chybí vyrobit ještě čtyři role papíru a bude nás muset naložit až ve 22:00. Nedalo se nic dělat a tak jsme s tátou koukali na filmy, já si četla knížku, trochu jsem se učila. Ve slíbených 22:00 nás pán donaložil a my jsme hned uháněli zpět do Trelleborgu, jelikož nám v 8:00 ráno odplouvala loď zpět do Rostocku. Celou cestu zpět jsem prospala a vzbudila se akorát při zastavení ve 3:00 ráno v přístavu. Ráno jsme se nalodili a já se jen nerada loučila s překrásným Švédskem, ve kterém bych nejradši zůstala ještě alespoň pár týdnů navíc! Zpět jsme jeli švédskou lodí, snídaně byla skvělá, já jsem si nabrala párečky, anglickou slaninu, vařená vejce a pomerančový džus a přecpala jsem se tak, že jsem v čas oběda neměla hlad ani v nejmenším. :-) Po divném plátku masa jsem zamířila do obchodu, který byl o dost bohatší než ten německý a koupila jsem pro sebe a ségru polštářky, které vypadají přesně jako ta značka, která je na fotce na začátku článku. :-) 6 hodin plavby uteklo jako voda a už jsme se zase řítili po německé dálnici, tentokrát směr Belgie. Kousek za hranicemi jsme vyložili role papíru, dostali jedno balení toaletního papíru zdarma a jeli jsme zpět do Německa. Cestou jsme potkali dva staré londýnské double-deckery, což mi udělalo ohromnou radost. :-)

V Německu jsme v pátek dvakrát naložili a jeli směr Česká Republika. Na dálnici jsme potkávali neuvěřitelné množství Holanďanů, kteří mířili do Alp. Potkali jsme také hodně Britů a Dánů. :-) V pátek jsme zastavili kousek před Frankfurtem a já se mohla těšit, že znovu uvidím letiště, alespoň z okna kamionu. Ráno jsme vyrazili kolem 7:00, byla ještě lehce tma, takže se moc fotit nedalo. Během letoška se ve Frankfurtu vybudovaly nové ranveje se speciálními přejezdy přes dálnici, po kterých letadla přejížděla na letiště. Nám se poštěstilo a zrovna nám jedno letadlo přejíždělo po mostě přímo nad hlavou!!! :-) Zanedlouho jsme míjeli haly letiště a já si zavzpomínala na 30.5.2011, kdy jsem spolu s rodiči seděla v letištní hale natěšená a zároveň vyklepaná, jaká asi bude ta moje irská rodinka. Dnes je to vlastně přesně půl roku, co jsem se vrátila z Irska. No, ale zpět k výletu. Od Frankfurtu už to byla nuda, takže to zkrátím. Ve 12:00 jsme dorazili do ČR a jelikož bydlíme kousek od hranic, ve 13:00 už jsme vykládali tašky z kamionu a výlet byl u konce. Do Švédska bych se určitě chtěla někdy podívat 'výletně', projet si severské země je můj sen a já doufám, že se mi někdy splní. :-) Tento malý sneak-peak jsem si moc užila a načerpala jsem alespoň trochu sil, které jsou potřeba ke zvládnutí předmaturitního stresu. :-)

V mém životě se momentálně dějí velmi zajímavé věci a já si připadám jako na horské dráze. Myslím, že se to brzo všechno dozvíte a asi budete překvapeni. :-) See you soon!

London trip & a bit of moaning

Je to sice už měsíc (dnes dokonce přesně), co jsme se sestrou nasedly na letadlo a znovu přistály v naší malé zemičce, ale i tak si pamatuji snad každou minutu. Tak hezky popořadě :-)

Bylo 9.10. ráno, vše naplánováno, vstávaly jsme v 5:00, aby nás mamka odvezla do Plzně na bus Student Agency, kterým jsme se přes Prahu dostaly do Brna. Setkaly jsme se se ségry úžasnou kamarádkou Barunkou, společně jsme strávily asi 3 hodinky a v 15:30 se odjíždělo na letiště. Tedy, 'letiště' :D Kdo byl někdy na brněnském letišťátku, tak ví, o čem mluvím. Myslela jsem si, že Dublin je malý, ale ten je oproti tomu obří :-) Alespoň nám nehrozilo, že se ztratíme. Při čekání na otevření gate jsme viděly na jednu stranu celkem vtipnou příhodu. Hned po nás kontrolovala slečna na gate přibližně o 3 roky staršího kluka, na monitoru se jí zobrazilo 'cestující z jiného letu', oznámila mu tedy, že jí podal špatnou rezervaci. Hrabal se v batohu a našel jiný papír, který byl ale asi týden starý, let Anglie - Brno. Společně se dostali k závěru, že ten kluk byl o den pozadu a tím pádem si nechal uletět letadlo :-)) Nevypadal moc při smyslech, ale že by si celou dobu myslel, že bylo ten den 8.10...:D Každopádně nechápu, jak se mohl dostat až ke gate. V letadle jsme si našly fajn místo u okna, Ryanair nás s ničím neprudil (tím myslím vážení, měření, apod.) a my si mohly užít ničím nerušený let. Ségra letěla poprvé, takže měla předčasné Vánoce :-) No co, vypadala jsem stejně při svém prvním letu. V Londýně jsme přistály kolem šesté hodiny večerní místního času a tím, že nám posunuli bus z letiště ještě o další půl hodinu, jsme měly dvě hodiny času. Prolezly jsme letiště skrz na skrz, najedly jsme se, nakoupily něco na hostel a vydaly se čekat na bus. Jely jsme s easybusem a bylo to fajn, určitě všem doporučuji. Byl to jen minibus, takže za pár liber a v Londýně jsme byli asi za 50 min. Vystoupily jsme na Baker Street a jaly se v nočním Londýně (bylo 21:00) hledat zastávku autobusu číslo 18. Našly jsme ji hned a ani jsme dlouho nečekaly. Myslely jsme si, že víme, kde vystoupit, tak jsme se v klidu posadily a rozhlížely kolem jako Alenky v říši divů. Vystoupily jsme na Harrow Road Police Station a vydaly se hledat Wrottesley road, od které měl být náš hostel už jen kousíček. Ulice jsme prolézaly asi 20 min a W. road stále nikde. Byly jsme už docela dost zoufalé, bylo víc jak půl desáté večer, všude kolem černoši a arabové. Nikdo z kolemjdoucích neměl o Wrottesley Road ani ponětí. Napsala jsem tedy panu majiteli na hostel, který mi odepsal, že v blízkosti hostelu žádná Police Station není a že jsme tím pádem úplně špatně. Výborně! Chytly jsme si další bus a dojely o několik zastávek dál. Tam se nám povedlo odchytit Angličana, který byl moc hodný, nažhavil iPhone a mapy a dostaly jsme podrobné instrukce, bez kterých bychom tam možná bloudily do teď. Na hostel jsme se dostaly někdy ve 22:15, celé vynervované a unavené. Byl nám ukázán pokoj, zaplatily jsme, připravily věci na další den a šly spát. Ráno jsme si přispaly asi o půl hoďky dýl, což se nakonec ukázalo jako špatná volba :-) Naším oblíbeným busem číslo 18 (18 to Euston mi zní v hlavě doteď a chybí mi to!) jsme dojely na zastávku Baker Street a přes Hyde Park jsme šly směr Doctor Who Experience. Měly jsme dvě hodiny času, takže jsme si HP v klidu procházely, ale ono to na mapě vždycky vypadá tak nevinně. Blízko to samozřejmě nebylo ani omylem, takže jsme k DW Experience dobíhaly, jelikož jsme měly booknuto na určitý čas. Ale běh za to rozhodně stál, protože jsem měla ty nejlepší narozeniny so far :-) Celá DW Experience byla naprosto úžasná, nebudu se tady moc rozepisovat, jelikož si nemyslím, že by se mezi váma našlo hodně fandů tohoto seriálu :-) Tak jen ve zkratce, cítila jsem se jako součást seriálu, který na moment přešel do reality :-) Efekty byly naprosto fantastické a výstava všech alienů a kostýmů také. Hodím sem jenom jednu fotku, abych vás moc nenudila :-)

To jsem prosím já a můj manžel David Tennant, seznamte se :-)

Po Doctor Who Experience nás čekal Buckingham Palace, kde už jsme obě sice byly, ale proč si to neužít znovu. Daly jsme si úžasné Eclairs na kašně, já nostalgicky vzpomínala na Irsko, kde jsem si Eclairs kupovala při každé možné příležitosti a sledovala ségru, jak si je postupně zamilovává. Na Vánoce je zkusíme upéct jako cukroví, tak držte palce :D Po Buckingham Palace jsme se vydaly na Trafalgar Squre, kde jsme chvíly poseděly, udělaly jsme pár fotek, ale naším hlavním cílem byla The National Galery. Proběhly jsme to vesměs celé, ale nejdéle jsme se zastavily u našich oblíbených malířů, které máme víceméně naštěstí stejné. Impresionisté a expresionisté, zejména páni Monet a van Gogh. Odvezla jsem si krásné pohledy s jejich malbami, které mi visí na nástěnce a já se na ně každý den s úžasem můžu dívat :-) Poté jsme si daly klasiku Leicester Square a Picadilly Circus. V podstatě nic zajímavého :-) Pokračovaly jsme na Regent Street, stavily jsme se v Apple Store, můžete se podívat, jak to tam vypadalo:

Smutné, ale zajímavé. Hlavní zastávka bylo jedno z nejúžasnějších míst v Londýně, a to hračkářství Hammleys! Pro nás to byl ráj, jelikož je tam Doctor Who sekce, Harry Potter sekce a spoustu dalších úžasných věcí, hlavně tedy úžasný staff :-) Nejvíce zážitků s nimi máme až ze středy, takže hezky popořadě. V pondělí jsme si nic nekoupily a vrhly se přímo do pekel horoucích - Oxford Street, zejména Primark. Kupodivu jsme si tam i něco vyzkoušely a koupily, ale bylo to o nervy. Obě jsme byly pěkně protivné, takže jsme se dlouho nezdržely a domluvily se, že se tam stavíme ještě jednou v úterý hned ráno. Z Primarku jsme šly pěšky na Baker Street a zase busem č. 18 (tentokrát 18 to Sadbury) na hostel, tentokrát bez problémů :-) Obě jsme unsuly hned, jak nám padla hlava na polštář. Předtím jsme ještě kecaly se spolubydlícíma, což byli dva chlapi (což mě nejdřív dost vyděsilo), kteří se přestěhovali do Londýna a začínali - oba měli práci a vydělávali si na byt. Dále tam byl mladší pár na dovolené, stejně jako my, akorát o den déle (resp. přijeli v sobotu a odjížděli s námi ve čtvrtek). Úterý bylo čistě památkové, ráno jsme se akorát stavily v Primarku, z Oxford Circus jsme jely metrem na Charing Cross (a bylo to úplně jednoduché), kde jsme začaly památkové kolečko. Westminster Abbey, Big Ben, London Eye (ale jen zespoda), stavily jsme se v London Film Museum, což bylo skvělé, byla tam Harry Potter sekce s originálními kostýmy a spoustu dalších úžasných věcí :-)

originální kostým Ronalda Weasleyho :)

Zamířily jsme k Saint Paul's Cathedral, jen z venku, jelikož zevnitř jsme jí už obě viděly. Prošly jsme se po Millennium Bridge a po Blackfriars bridge (oba byly v HP filmech :-)) a Queen's Walk jsme došly až k Tower Bridge. U Toweru jsme sebou plácly na lavičku, protože jsme toho po takové procházce měly docela dost. Dojely jsme ještě jednou na Picadilly Circus, kde jsme šly do obchodu Forbidden planet for all the geeks and nerds :-) Odnesly jsme si každá po dvou plakátech DW a já jsem si navíc koupila malou TARDIS. Šťastné z úlovků jsme se vydaly zpět na hostel. Středa byl den poslední a jak to tak bývá, nejlepší. I když se pořád nemůžu rozhodnout jestli náhodou nejlepší nebylo pondělí :-) Ráno jsme si zajely na skok do Bradavic, šly jsme na King's Cross na nástupiště 9 a 3/4 :-) 

Ač nerady, opustily jsme naší bránu do kouzelnického světa a namířily si to do Camden Town oblézt charity shopy, které nás ale celkem zklamaly a Camden Market ještě víc. Samí arabové s cetkama - něco jako vietnamci u nás. Docela dlouho jsme byly v Regent's parku, kde se mi líbilo víc jak v Hyde Parku. Dýchala tam na mě atmosféra anglických parků, nevím proč :-) Nemohly jsme vynechat 221B Baket Street a Beatles shop.

Teď přichází jeden z nejlepších zážitků v Hammleys - první návštěva ten den byla celkem poklidná, každá jsme měly posledních cca 40 liber (ségra ještě míň), a tak jsme přemýšlely za co je utratit. Hůlka Luny Lovegood! Jenže jsme si to potom rozmyslely. Koupily jsme si alespoň něco sladkého a šly dál. Kousek od Hammleys jsem si na chvíli musela sednout, protože mě bolely nohy. V tom říkám ségře: 'Když já tu hůlku chci, no a co, že jí budu mít jen na polici!' ségra: 'Tak jdem, dělej!' já: 'Jako vážně teda jo...?' a ségra celá nadšená: 'Jo, dělej, pojď, jsme v Londýně, spontánní rozhodnutí, šup!!' A tak jsme pomalu vběhly do Hammleys pro naše nové hůlky, na prodavače jsem to vybafla dřív, než jsme si to stihly rozmyslet, trošku pobaveně se na nás díval, ale netrvalo dlouho a staly se z nás právoplatné čarodějky :-)))

Vyjely jsme do úplně horního patra, kde byli naši oblíbení pracovníci (kteří mě pořád dokola vylekávali s maskou Spidermana a já se vždycky lekla) a naše oblíbené místo úplně v rohu. Sedly jsme si a nadšeně rozbalovaly hůlky, když k nám přišel náš nejoblíbenější pracovník (ano, ten Spiderman), co jsme si tedy nakonec koupily. Ukázaly jsme mu hůlky, on že teda jako pěkný a šel se věnovat zákazníkům. Se ségrou jsme trochu blbly, tak se k nám vrátil ještě s jedním a prý jestli tohle hodláme dělat i na ulici, že v hračkářství je to normální, ale na ulici by jsme mohly vypadat trochu divně :-)) A jestli prý umím ten pohyb, tak jsem na něj zamířila a 'swish and flick!' :D No, nenudily jsme se :D Zabalily jsme hůlky a už jsme se chystaly k odchodu, když v tom nás dole zastavil další pracovník, odkud jsme a podobně. Zakecaly jsme se a prý, že Prahu miluje a má tam kamarády, tak ať jdeme do 4. patra, řekneme jeho jméno a dostaneme glitter tetování zadarmo. Samozřejmě jsme tam šly a tetování jsme měly obě ještě dalších 14 dní :D Notičku na ruce.

Definitivně jsme opustily Hammleys a dojely double-deckerem k Tower Bridge, který jsme chtěly vidět v noci. Úžasné, neskutečné, nadherné. Zvláštní je, že až ve středu mi opravdu došlo, že jsem v Londýně. Poprvé, když jsme si kupovaly hůlku a podruhé, když jsme mlčky seděly a nemohly se vynadívat na osvětlený Tower Bridge a Temži. V pondělí a úterý jsem si vůbec nepřipadala jako na výletě, přišlo mi, že jsem prostě doma. Je to divný, ale bylo to tak. Zpět jsme se ještě stavily na Trafalgar Square a pak už smutně jely na hostel. Poslední noc v Londýně, ráno poslední fotky u hostelu, vrátit Oyster Card, nasednout na easy bus, pobrečet si v buse a už zase stát na letišti. Ryanair si usmyslel, že bude měřit kufry, takže jsme naše krásné plakáty musely zničit a rychle složit do kufrů. Nakonec jsme to dělaly zbytečně, protože kontrolovali jen čtvrtku řady. To nám na náladě moc nepřidalo, když nám v letadle mizela Anglie z dohledu, brečely jsme si do Jelly Beans, za které jsme utratily naše úplně poslední libry. Let byl nakonec fajn, jelikož jsme celou dobu jedly fazolky a hádaly příchutě, jako v Harrym :-) Některý se fakt nedaly jíst :D Přistály jsme v Brně a už nás čekala jen cesta domů, tedy 'domů'. Přijely jsme někdy ve 2 ráno, padly do našich postelí abychom se mohly vzbudit do dalšího sterotypního dne. Na Londýn padla půlka mých úspor z Irska, ale nelituji toho ani trochu. Strávila jsem skvělých 5 dní s nejskvělejším člověkem a užily jsme si to na maximum. Zase jsem se ujistila, že do Čech prostě nepatřím. 

Ještě pár random pictures:

Regent's park

moje nádherná zeď :-)

Pozítří, 15.11., to bude už hrozných čtvrt roku, co jsem v Čechách. Radši budu říkat 3 měsíce, to nezní tak děsivě. Cate mi psala asi před týdnem, že se na mě holky i po takové době občas ptají. Hlavně tedy Caoimhe, Niamh mě občas zmíní a Aoibhin ani nevím, jestli si na mě ještě pamatuje. Caoimhe se prý ve škole moc líbí, stejně tak Niamh ve školce a Aoibhin je 2 a půl roku, takže si začíná prosazovat názory a prý je to s ní velká sranda :-) Občas se dokáže tak vztekat, že jí doma ani nepoznávají. Cate se má fajn, hlavně odpočívá, asi jsem tu ještě ani nepsala, že čekají čtvrtou holčičku :))) Snad se narodí v pořádku a bude zdravá, moc se na to těším, i když to budu bohužel prožívat jen přes počítač z ČR. Pořád mi moc chybí a doufám, že je všechny ještě někdy uvidím. Třeba mi ještě vyjde to léto, ke čtyřem holkám by to byl asi masakr :-)

Jinak se mám hlavně školně, nemám na nic moc čas, maturita z bilogie a chemie nebude úplně taková sranda, hlavně učitelé nás nenechají být ani náhodou :-) Což je na druhou stranu dobře. Přestala jsem přemýšlet nad tím, jestli odjet nebo ne, protože bych se stejně nerozhodla. Přihlášky si podám, budu dělat všechno proto, abych se dostala a pokud se dostanu, tak se budu snažit dostávat na stáže nebo přes Erasmus. Moc si nevěřím, že bych se po roce v Británii či Irsku ještě vrátila do školy, obzvlášť na medicínu. Držte mi palce, občas vás budu infromovat :-) Doufám, že jsem vás článkem o Londýně moc nenudila, mějte se hezky a zase někdy :-)

Londýn

V první řadě bych vám moc chtěla poděkovat za názory a komentáře k minulému článku! Zase jste mě jen potěšili :-)

Jelikož se nám blíží Londýn (odlétáme už 9.10.) a spousta z vás už v Londýně byla, říkala jsem si, že byste mi mohli třeba doporučit nějaká pěkná místa apod. :-) Sestra i já jsme v Londýně byly, takže už máme za sebou takové ty klasiky. Chci se vás tedy zeptat spíše na nějaká neobvyklá oblíbená místa, obchody apod. v centru/blízko centra. Bydlet budeme na Kensal Green, tak kdyby to tam náhodou někdo znal, klidně doporučte taky :-) Ráda budu opravdu za cokoliv, ale zvláště se vyžívám (a i sestra) ve starých věcech a místech, ve věcech/místech spojených s Harry Potterem, Doctorem Who a Sherlockem Holmesem. Miluji charity shopy, britskou historii a hračkářství :-) Děkuji moc! Jinak už se nemůžeme dočkat a nevím, na co se budeme těšit, až zase příletíme zpátky :D

Mějte se hezky a užívejte tepla (pro mě vedra).

The last one? Who knows.

Ano. Neuvěřitelné. Další článek! Tento víkend mám konečně po dlouhé době celý volný, tak jsem se vrhla na fotky a hlavně na článek pro těch pár lidí, kteří ještě občas zabloudí na můj blog. Minule jsme skončili na letišti v Irsku. Oh Ireland, sweet rainy Ireland, how I miss you. Po dlouhém čekání jsme konečně mohli nastupovat do letadla. Nedošlo mi, že když letím s ČSA, bude tam asi český personál, takže jsem vlezla dovnitř a s úsměvem na tváři 'Hi!'. Pán mi odpověděl 'Hello, dobrý den!', tak jsem se tak zasmála sama nad sebou a odpověděla dobrý den. Jsem jediná, kdo měl v Čechách ze začátku problém lidem vykat nebo ne? Měla jsem tendence každému říkat 'ahoj':D No, usadila jsem se na své místo u okýnka, vyndala foťák a mp3 z kufru a čekala na odlet. Za chvíli si ke mně přisedly dvě mladé češky. Odlétali jsme asi v 8:10. Dala jsem si sluchátka do uší a chtěla jsem si pustit nějaké depresivní písničky pěkně na prohloubení deprese. Dělám tohle jenom já? Nedivila bych se. Jenže to bych nesměla být já, abych do mp3 nezapomněla dát nabitou baterku. Zklamaně jsem tedy dala mp3 do kapsy na sedačce. Celou dobu, co bylo ještě vidět Irsko, jsem fotila a přemýšlela. Když se objevilo moře a Irsko začalo mizet z dohledu, proběhly mi před očima celé ty dva a půl měsíce tam. Lepila jsem se na okýnko se slzami v očích. Víte, jak se říká, že když umíráte, proběhne vám před očima celý život? Přišlo mi, že ve mně umřela malá část radosti. Těšila jsem se domů, ale zároveň se mi nechtělo zpět do stereotypu. Život v Irsku mě tolik naplňoval. A to jsem tam byla jen 2 a půl měsíce. Přeletěli jsme tedy nad mořem a dále byla na trase Anglie. Má milovaná Anglie. Celou dobu jsem přemýšlela nad tím, kde bych chtěla bydlet. Irsko, kde mi bylo krásně nebo Anglie, kde jsem dohromady strávila jen 14 dní, ale bylo mi tam taky krásně? Těžko říct. Také jsem myslela na to, jak v říjnu se ségrou letíme do Londýna. Už za tři týdny tam budeme. Nemůžu se dočkat! Dál jsme letěli přes Holandsko a Německo. Ve výšce 12 km, při teplotě -50°C a rychlostí 1000 km/h. Jak se blížily Čechy, tím větší jsem v sobě měla zmatek. Za pár minut jsme se octli nad Prahou, tedy jen nad tou okrajovou částí samozřejmě. Hnus. Posuďte sami:

okraj Dublinu

okraj Prahy (pršelo)

Zanedlouho jsme přistávali (moje oblíbená část, spolu se vzletem) a jak jsem viděla tento nápis,

začala jsem brečet. Dodnes nevím, jestli to byly slzy radosti nebo smutku, pravděpodobně obojí. Když potom steward prohlásil 'Vítejte doma, vítejte v Praze, doufáme, že se vám let bla bla.', začalo se kolem mě pomalu tvořit jezero. Při čekání na kufr jsem si krátila čas telefonováním kamarádovi a až po divných pohledech lidí kolem mě mi došlo, že už si nemůžu telefonovat jako v Irsku, totiž aniž by mi někdo rozuměl. Konečně jsem ulovila kufr a šla jsem najít kamarádku, která na mě měla čekat v hale. Chtěla jsem pořádné přivítání jako v Love Actually a to se taky stalo! :D Rozeběhla jsem se k ní, pustila kufry a asi půl hodiny jsme se objímaly :D Potom jsme hledaly autobus, kterým bychom se dostaly na vlakáč. Zeptala jsem se nějakého mladého páru a druhou větu jsem začala anglicky. Docela úspěch po dvou a půl měsících, ne? :D Dopravily jsme se na vlakáč, přičemž po cestě jsem několika lidem řekla 'sorry' místo 'pardon'. V obchodě jsem pánovi podávala peníze se slovy 'here you go'. Během prvního týdne jsem mluvila anglicky ze spaní (ségra mě slyšela) a doteď se se ségrou bavíme hodně často anglicky. Mně ta anglina tolik chybí! No, po navštívění několika obchodů s velmi příjemnými prodavačkami jsem měla 100 chutí sednout na bus zpátky na letiště a zase odletět. Překonala jsem to a už jsme seděly ve vlaku domů. Čím víc se blížilo mé drahé městečko, tím víc nervózní jsem byla, aby překvapení vyšlo. Nenápadně jsem si ověřila, jestli je máma se ségrou doma a co dělají. Ségra byla právě v půlce pečení dortu na uvítanou. Vystoupily jsme z vlaku a hned jsme potkaly spolužáka. Přijela pro nás kamarádky mamka, která mě hodila kousek od naší bytovky. Schovala jsem se za křoví a sledovala dění kolem. Domovní dveře byly otevřené, což mě velmi potěšilo, protože jsem neměla klíče a kdybych zvonila už u domovních, překvapení by nebylo tak hezké jako u dveří od bytu! :D Musela jsem ještě čekat, až jeden ze psů zaleze z balkonu dovnitř, jinak by mě totiž prozradil :D Když nastala chvíle přesunu ke dveřím, velký kufr jsem nechala u popelnic a s malým běžela rychle ke dveřím. Soused, který venku opravoval auto, na mě jen nevěřícně koukal. Potichu jsem ho pozdravila, tak na nevěřícnosti ještě přidal. Stoupla jsem si tedy před dveře a zazvonila. Bylo vidět, že se mamka za dveřmi trochu zasekla. Otevřela dveře jen na škvíru a s němým úžasem na mě koukala. Beze slova :D Pozdravila jsem, mamka jen na půl pusy 'čau'. Ptám se, jestli můžu dál. Tak mi tedy konečně otevřela. Nutno podotknout, že stále beze slova. Konečně jsme se objaly a začly brečet :D Pejsci mi skákali po hlavě, odnesla jsem to s rozseklým rtem a s několika škrábanci na ruce. Po chviličce vylezla z kuchyně ségra. Zastavila se na chodbě a jenom otevřela pusu a pomalu vykřikla 'COŽE?!'. Přiběhla a všichni jsme se objímaly jak kdybychom se neviděly rok :D Na pejscích bylo celý den vidět, že mají radost, že jsem zpátky. Hlavně u Smajlíka jsem to cítila nejvíc :) Mamka sledovala snad každý můj pohyb a pořád se na mě koukala :D Chtěla jsem překvapit i tátu, ale ten měl přijet až druhý den, tak jsem mu zavolala, aby se nestresoval. Povyprávěla jsem tedy průběh letu a ještě jsem šla překvapit kamarádku. Koukala na mě jak z jara a nemohla se přestat smát :D Jsem opravdu ráda, že jsem se pro překvápko rozhodla a vážně to stálo za to! Všem doporučuju! :D Večer už pak uběhl rychle a já šla celá unavená spát do své postýlky. Po dvou a půl měsících to bylo vážně divné. Vidět známá místa, známé lidi,... Šťastná jsem moc nebyla, ale co se dalo dělat. Vše jednou končí. Takhle to asi vypadá, že nesnáším celou ČR a všechno s ní spojené, ale není to pravda. Česko má krásnou přírodu, památky, Prahu, ale já prostě cítím, že sem nepatřím. Vadí mi, že se lidi nesmějou, nebaví se spolu na ulici, neptají se jak se máte. Navíc den po mém příjezdu začalo dlouhotrvající vedro, které přestalo prakticky včera. Byl to docela šok, po dvacetistupňovém létu (no, většinu času ani to ne) se smažit při třicítkách. Za celý ten měsíc, co jsem doma, jsem na sobě ani jednou neměla bundu a prakticky ani svetr/mikinu :D Dokonce ani předevčírem ráno, kdy se konečně dostavilo trochu studenější počasí a trošku šla pára od pusy. Šla jsem do školy v sukni a tílku a kolemjdoucí lidé v bundách a kabátek na mě jen nevěřícně koukali :D Myslela jsem si, že si po tom vedru zase odvyknu na zimu, ale neodvykla. 'Zima' mi prostě vyhovuje. Zbytek prázdnin jsem nedělala nic zajímavého, o školním roce nemluvě. Letos maturuju, tak se s náma nikdo moc nebaví. Budu toho mít až nad hlavu. Stále čekám na balíky z Irska, které mají prý přijít do úterka. Po 18 dnech už by to vážně nebylo na škodu! Plánujeme Londýn a já už se nemůžu dočkat na vytržení ze sterotypu. V létě chci zase odjet. Pořád nevím, jestli si nedám roční pauzu a nevyjedu na celý rok. Jenže jsem dosti na vážkách, jelikož chci pokračovat na medicínu a bojím se, že bych za rok všechno zapomněla. Nechce se mi potom učit znova, když se letos budu připravovat na maturitu z biologie a chemie. Ale 19 (no dobře, teď je mi pořád ještě 18) mi je jen jednou a jak se jednou ponořím do lékařství, jen tak lehce se z toho nevynořím a tudíž na cestování a objevování světa nebude moc času. Nebránila bych se ani studiu v zahraničí, naopak! Tam by zase byl problém s penězi. Bohatí bohužel nejsme, takže bych si musela vydělávat na vše sama. Co byste dělali vy na mém místě? 

Nevím už moc co psát, tak jdu asi pracovat na fotkách, abych co nejdříve mohla uveřejnit rajče. Určitě sem ještě napíšu, dřív než za měsíc. Většinou se mi do toho moc nechce, ale jak začnu psát, tak pomalu nemůžu zastavit a říkám si, jak jsem mohla bez psaní vydržet měsíc :D Příští článek už bude bohužel jen o mém nudném středoškolském životě. Everybody is invited :-) 

green Ireland

roztomilé obláčky

P.S.: S Cate si stále píšeme. Caoimhe šla letos popvé do školy a Niamh do školky. Prý se na mě pořád holky ptají. I po tom měsíci. Už sice ne každý den jako po odletu, ale ptají. Aoibhin a Niamh prý říkaly maďarce hezkou chvíli Šárka. Hlavně Aoibhin. To když mi Cate psala, tak jsem neměla daleko k tomu se zase rozbrečet :D Maďarka už je prý v pohodě, že si jen potřebovala zvyknout. Jsem ráda, už takhle ta změna nebyla moc ok pro děti. S Frankem a Stephanie si moc nepíšeme, spíš takové zdvořilostní maily, když se ptám na kluky, tak mi odpoví tak jednou větou. Ale my k sobě nikdy neměli moc blízko, tak mě to nějak nepřekvapuje. Jsem hlavně ráda, že si píšeme s Cate. Snad někdy najdeme společný čas na skype :-)

P.S.2: Chci moc moc poděkovat lidem, kteří celou dobu chodili na můj blog, četli ty moje blbosti a ještě to komentovali :-) Moc si toho vážím a nikdy jsem nečekala, že můj blog bude mít takovou návštěvnost. Rekord byl asi 70 lidí za den, jinak se to drželo kolem 60, což je naprosto ÚŽASNÉ :-) Díky díky moc!

Oh yeah, I'm still alive.

Přesně před týdnem touhle dobou jsem poprvé usínala ve své české posteli. To to letí... Irsko mi hrozně chybí, hlavně počasí. ANO, chybí mi irské počasí. V tomhle vedru se nedá existovat! Článek o letu apod. napíšu snad v následujících dnech, jsem lehce busy. So see you in a while ;)

Víkend v Dublinu a tak trochu v Kilkenny

Původní plán byl odjet v sobotu ráno do Dublinu s celou rodinou. Stephanie se ale rozhodla, že chce zůstat ještě pár dní navíc a Frank byl narychlo pozván na rozlučkovou party se svobodou svého kamaráda. Do Kilkenny! Frank mě tedy vyhodil v Kilkenny (v půlce cesty jsem zjistila, že jsem nechala deštník a svetr v Sebastianovo kočárku), kde se náhodou nacházela i Anča, protože tam byl Arts festival. Strávily jsme tedy společně už opravdu poslední dvě hodiny, šly do oblíbených charity shopů a objevily jsme fastfood v ryze americkém stylu. Anča se tam hrozně chtěla jít podívat, tak jsme šly a vážně jsem se cítila jako v Americe!! :D Interiér a i oblečení personálu bylo dokonalé a k tomu tam hrála typicky americká hudba. Chtěly jsme se jen podívat dovnitř, ale hned při vstupu se k nám přitočila paní s otázkou, který stůl bychom rády. Nebylo úniku, tak si Anča dala kuřecí bagetu. Já nic, protože ve fastfoodech jím akorát tak hranolky nebo samotné kuře a ani na jedno jsem neměla chuť :D Po jídle jsme rychle běžely do Dunnes pro můj milovaný kabát. V Corku totiž neměli mojí velikost :D V 7 jsem sedla na bus do Dublinu, bez deštníku a svetru, jen v šatech a modlila jsem se, aby mě taxikář, kterého budu muset požádat o odvoz, nenatáhl o peníze nebo v horším případě neokradl, neznásilnil :D Nic z toho se naštěstí nestalo, tak jsem si oddychla. Avšak vylezla jsem z taxíku a zase jsem se nadechla. Měla jsem čekat na Frankovo rodiče, u kterých jsem přespávala, v hotelu naproti divadlu, kde zrovna byli na představení. Ehm, tipuju, že ten hotel měl minimálně 4 hvězdičky, fakt jsem si tam připadala jak idiot, aspoň jsem teda měla ty šaty :D Sedla jsem si do restaurace a objednala si čaj. Normální člověk jako já by čekal prostě šálek čaje s lžičkou, podtalířkem a cukrem. Slečna mi přinesla šálek, zákusek, misku se třemi druhy cukrů, konvici s čajem a dvoudílné, prapodivně vypadající sítko. Snažila jsem se tomu sítku přijít na kloub, ale bezúspěšně. Viděli jste Pretty Woman? Pamatujete si tu scénu, jak byla na večeři a kolem ní bylo 20 příborů a ona chudák nevěděla co s tím? Tak nějak jsem si připadala. Vzdala jsem tedy boj se sítkem a začala jsem si nalévat čaj do šálku. Nečekaně byl čaj sypaný, takže mi v něm plavaly ty mrchy. Vzala jsem oba díly sítka a dala je do šálku. Spodní mistička, jak jsem později zjistila, že je mistička, spadla už do nalitého čaje a jelikož byla z kovu, záhy se stala vařící. Seděla jsem u stolu nejblíž k baru, takže jsem čekala, až odejde obsluha a já si budu moct vylovit mističku. Zvládla jsem to a od té doby jsem věděla, jak se ono pekelné sítko používá. Žádný další trapas se mi už naštěstí nestal a odjela jsem s Frankovo rodiči k nim domů. Kdo by si myslel, stejně jako já, že budeme celou dobu mlčet, tak se mýlil. Šla jsem spát pár minut po půlnoci, protože jsme seděli dole a kecali :D Sheila, Frankovo maminka, nemohla uvěřit tomu, že znám Oscara Wildea a je to jeden z mých nejoblíbenějších autorů. Taky mi řekla, že už potkala hodně cizinců, ale moje angličtina je z nich nejlepší. No řeknu vám, cítila jsem se tam jak u vlastní babičky :D Ráno se mi nejdříve podařil rozhoukat alarm, potom jsme posnídali, pokecali a jela jsem do Dublinu na sightseeing a last minute shopping. První jsem se rozhodla obejít památky, ale hned jak jsem vylezla z busu, začalo pršet. Já, bez deštníku a svetru, jsem byla donucena si jít jeden koupit, ale samozřejmě hned jak jsem vylezla z obchodu, přestalo pršet a za celý den nespadla ani kapka :D První jsem chtěla vidět sochu Oscara Wildea. Chvilku mi trvalo, než jsem jí našla, ale našla a lidi si museli myslet, že jsem magor, když jsem obcházela sochu a fotila jí ze všech možných úhlů. Potom jsem šla hledat Oscarův dům. Obcházela jsem blok a dům nikde. Kousek ode mě jsem viděla stát nějakého pána, který se zoufalým výrazem koukal do mapy a hned mi bylo jasné, že hledá to samé. Procházela jsem kolem něj a říkala jsem si, že by bylo vtipný, kdyby se mě zeptal, kde ten dům je. Ano, zeptal :D Tak jsem mu řekla, že hledám to samé a že mu bohužel nepomůžu. ‚A ty nejsi z Dublinu?‘ zeptal se. Říkám: ,ne, já jsem z ČR.‘ Vyvalil na mě oči a cožeee, ty nejsi z Irska? Nejsem no, chudák musel být asi hluchej, moje angličtina se sice zlepšila, ale ten bloody českej přízvuk tam pořád hodně je :D No tak jsme se zakecali a hledali dům společně. Byl to Francouz a přijel do Irska na dovču na týden. Za chvíli jsme dům našli, tak jsme se rozloučili a já šla do obchodu, který mě zaujal při hledání toho domu. Byly na něm ještě originální nápisy Chemist – Drugist a vevnitř byly knihy a starožitnosti. Něco pro mě! Vešla jsem, chvíli si prohlížím knihy a v tom se se mnou dá pan prodavač do řeči. Ptal se mě odkud jsem, co tu dělám, co studuji, co chci studovat apod. Řekl mi, že James Joyce v jedné ze svých knih zahrnuje tenhle obchod do příběhu. Někdo (už nevím kdo) vejde do obchodu a koupí si mýdlo. Tak jsem si to mýdlo koupila taky :D Pán mi dal pak i tu pasáž přečíst J Pozval mě na večerní čtení a na následnou pintu v hospodě, ale já bohužel nemohla L To mě vážně štvalo, protože by to mohl být skvělý večer! Alespoň mě tedy vzal vedle do kavárny, kterou vlastní Čech Honza J Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsem shy, ale to asi Irové neznají, a tak jsem si nakonec hezky česky pokecala s Honzou, který přijel do Irska na měsíc a už je tam čtyři roky a vracet se neplánuje. Závidím J No řekněte, stalo by se tohle v Česku? Ne. Alespoň já to nikdy nezažila a ani neslyšela nikoho vyprávět. Zbytek dne už nebyl zajímavý, lítala jsem po obchodech a sháněla poslední potřebné věci a v 5 jsem se unavená vydala zpět k Frankovo rodičům. V autobuse jsem seděla nahoře, jupí :D Dali jsme si večeři, popovídali a byl čas jet k Frankovi. První jsme jeli zamávat Bonu Voxovi a dalším několika celebritám do Dalkey a až pak jsme jeli k němu domů. Ne vážně, Dalkey je čtvrť, kde žijí irské celebrity a taky high society lidé. Vyrůstala tam i Stephanie, ehm. Teď žijí hned ve vedlejší čtvrti. Dům mají krásný, v anglickém cihlovém stylu a vevnitř uklizeno neskutečným stylem :D Bála jsem se na cokoliv sáhnout :D Vytahali jsme kufry nahoru do pokoje a šlo se balit a třídit věci, které pošlu. Dělala jsem to asi 2 hodiny a celkové skóre jsou tři malé krabice a tři střední. Ale ty malé jsou opravdu malé. Přijdou mi na začátku září a už se nemůžu dočkat J Mám tam všechny své milované knížky. Dobalila jsem a šla jsem ještě na skype, mluvila jsem se ségrou a bylo vážně těžký jí neříct, že se už za pár hodin uvidíme. Ale zvládla jsem to a šla spát v 1:30 am. Budík hezky na 3:00 am. Vzbudila jsem se, šla na záchod a rozhoukala alarm, yipee :D Z domu jsme odjížděli ve 3:45 na bus, Frank tam se mnou ještě čekal, rozloučili jsme se a já sedla do busu na letiště… A pokračování příště v článku o celém pondělku.

Poznámka pod čarou: Jedna noc v hotelu Conrad vyjde nejlevněji na €200, což je skoro 5000 Kč. Toto byla nejnižší cena, nejvyšší byla něco málo přes €300. Moc pěkné :-) Divím se, že mě čaj stál jen €5.

Goodbye, Ireland. Love you.

Poslední příspěvek z Irska, který jsem nemohla uveřejnit kvůli tomu, že jsem překvapovala naše a ségru. Vstávám za dvě a půl hodiny. DVĚ. Je 15.8.2011, 0:31. Budík mám na 3:00, autobus mi jede ve 4:00, odlítám v 6:50. V ČR jsem 10:00 českého času. I can’t belive it’s over! Hrozně se těším na rodinu, pejsky, kamarády, ale Irsko se mi tak moc nechce opouštět. Vůbec se mi nechce psát. A spát taky ne. Posílám 6 krabic domů. Dvě střední a čtyři malé. Miluju nákupy v Irsku! V eurech se hrozně lehce utrácí. Ale i přes to, co jsem si tu koupila věcí, jsem si dost našetřila, respektive o dost víc, než jsem čekala. Jsem měla utrácet víc :D Pozdě bycha honiti. Nevím co psát, stejně nikdo nechce číst můj depresivní výlev. Až dojedu domů, napíšu článek o víkendu, ze kterého mám fajn zážitky. A popíšu vám překvápko, snad budou doma, nemám totiž klíče, což je škoda. Máma se ségrou jedou do Plzně, takže bych si hezky sedla ke stolu, zapla počítač a dělala jakoby nic…:D Ale ne, zazvonit je lepší. Na to se těším. I když mě štve, že nemůžu se ségrou sdílet radost z mého příjezdu. Ale za to to stojí J Snad to vyjde. No nic, je 0:41 a já tu stejně jen píšu blbosti aby byl článek delší. Ozvu se DNES večer z ČESKÉ REPUBLIKY. Bééééé, proč ještě nevymysleli teleport! Hrozně to uteklo. I love Ireland.

Poznámka doplněná v 1:25: stále nespím. Nechce se mi. Áchjó. Ale jdu to zkusit. Na hodinu a půl. Z letiště asi zamířím rovnou do Bohnic.

Poznámka doplněná ve 3:08: spala jsem asi jen hodinu. Už abych byla v letadle a pak hned doma. Bye bye Ireland L

Poznámka doplněná ve 3:42: odjíždíme na bus.

Poznámka doplněná v 5:48: sedím na letišti a čekám na boarding. Security vůbec nebyla taková jako ve Frankfurtu. Tam jsem asi milionkrát ukazovala pas a boarding ticket, tady zatím ani jednou a už sedím na gate. Kufr měl 18,7 kg, takže jsem klasicky plašila a poslala toho moc. Moje porridge, achjo :‘( Příručák jsem hodila na váhu a měl 9,2 kg s kabátem, bez kabátu to odhaduju tak na 8,5 kg. Snad nás nebudou vážit, limit je 8 kg :D Ale z příručáku už  se fakt nic vyndat nedalo, mám tam jen notebook a foťák (a peněženku apod.). Držte palce :D (Já vím, že si to všichni budou číst až když už budu dávno doma, ale já se právě snažím ubránit depresi, která sice stejně přijde, ale aspoň oddálit jí můžu :D) Za chvíli si budu přehazovat čas na mobilu. Achjo achjo achjo. Chci bejt bohatá a cestovat a cestovat a cestovat celej život! A já budu, příští rok si v Irsku/Británii někoho najdu ať dotyčný chce nebo ne! :D Tak jo, vypínám. Tak ahoj v ČR.

Poznámka doplněná v 5:55: ok. Vypla jsem notebook a znuděně jsem se podívala doprava na tabulku s naším letem. Prague 6:50. Pod tím delayed 7:45. Hodina!!! Ok, berme to pozitivně, budu v Irsku o hodinu déle. Znuděná na letišti, to už bych snad radši byla v ČR :D Jo lidi, tenhle článek je ve stylu ‚Milý deníčku, dnes jsem vstala v 6:30, vykročila jsem pravou nohou do nového dne, ustlala jsem si postel, ….‘ aneb ‚piš vše, co tě napadá‘ :D Můj papírový deníček odpočívá ve velkém kufru, tak se budeme svěřovat internetu. Když já se tu fakt nudím. Za 10 min jsme měli lézt do letadla. Kdybych aspoň mohla jít zpátky do duty free zone, šla bych si do knihkupectví číst :D Nebýt kolem mě Češi, jdu si pokecat. Nevím čím to je, ale přibližně tak od druhého měsíce tady mi nedělalo problém začít se bavit se spolusedícím v autobuse, s člověkem na zastávce apod. V Česku (nebo v Irsku s Čechama kolem sebe) to prostě nejde. Kdo mě zná, ví, že bych tohle v ČR nikdy neudělala, mám problém se na člověka i podívat :D Btw. asi jsem zirštěla. Všichni tu kolem mě sedí v bundách a já tu jsem jen v šatech a není mi zima :D Zpoždění se nám zkrátilo, podle tabulky odlétáme v 7:25. Jdu psát článek z víkendu. Tak ahoj v ČR.

Poznámka doplněná v 10:23 pm: překvápko se povedlo, víc napíšu zítra. Jsem FAKT unavená.

Žiju!

Jo, vážně :-) Internet nám zprovoznili dneska. No dobře, tak v úterý. Ale já byla busy, jsem pohlcena Doctorem Who :D Dnes jsem skončila svůj úplně poslední pracovní den v Irsku. To je ale zvláštní pocit... Už se nemůžu dočkat, až obejmu ségru, mámu, tátu, pejsky, kamarády, potkany,...., ale zároveň to bylo hrozně krátký. Z Irska se mi ještě nechce! V neděli jsem byla v Corku s Aničkou, to bylo naposledy, co jsme se měly vidět. Ale osud tomu chtěl jinak! :-) Uvidíme se ještě zítra a možná i v neděli. Cork byl fajn, sice celý den pršelo, ale my byly stejně zalezlé v krámech nebo v Mekáči (hlavně tu nesmíme bejt dvě hodiny jako minule!....:D). Moc jsem z Corku neviděla, akorát centrum, Penneys, TK Maxx a Dunnes. No jo, musím se předzásobit oblečením, kdo má po dvou a půl měsících v Irsku nakupovat v Česku ty předražený hnusy! Večer jsem dojela domů a hned jsem šla na babysitting k bráchovi Stephanie, co má čtyři děcka, ale dva kluci už byli naštěstí v posteli a další dvě děti (holka a kluk, tzn. jedna holka a tři kluci, to kdyby někomu dělala problém matika) ještě koukaly na telku, ale do postele šly samy, tak jsem si akorát dala čajík, sušenky a započala maratón Doctora Who :-) Celý týden byl pak docela relax, v pondělí dopoledne jsme s Iwonou vyrazily na kajak a rozhodly jsme se, že poplujem až k jiné pláži, která byla asi kilometr daleko, tak si to představte, kilometr v kajaku PROTI VĚTRU, ruce mě bolí ještě dneska :D (no dobře, to zas ne) Snad třikrát jsem odpoledne začínala o hodinu dýl a nikam se mi ta hodina nenačetla navíc a včerejšek s dneškem jsem strávila jen se Sebastiánkem. Je to skvělý dítě, skoro vůbec nebrečí :D Na pláži teď nikdo nebývá, protože už nejsou závody v sailingu, tak jsem vzala kočárek a Sebíka a jeli jsme na pláž. Sedli jsme si k vodě a seděli a seděli a poslouchali moře a zase seděli... Krásné. Dneska dokonce lehoučce mrholilo, vypadalo to spíš jako mlha, tak jsem se cítila úplně skvěle. Bez ironie. Fakt to bylo úžasný, sedět, poslouchat a pozorovat vlny, koukat do deště a přemýšlet... Musím jít dneska ještě jednou. S Harry Potterem se tam zašiju aspoň na hoďku :-) Zítra odjíždíme ve 12, jedeme do Kilkenny, nastala změna plánu. Stephanie s klukama tu ještě týden zůstává a Frank jede na nějakou party do Kenny a pak v neděli do Dublinu, takže já strávím pár hodin v Kenny s Aničkou, díky osude :-) a večer pojedu do Dublinu a přespím u Frankovo rodičů. V neděli si prolezu Dublin a Anča možná přijede za mnou. Večer mě čeká balení a třídění věcí, co poslat a co neposlat. Dnes jsem totiž balila a nejen, že mám tolik věcí, že se to skoro nevejde do kufru, ale hlavní problém je nadváha. Tady váha není, tak to jen odhaduju, ale myslím, že se s nadváhou nemýlím :D Budu posílat, ale přijde to domů až 3.9. :( Můžu poslat až 50kg za €30, takže asi pošlu všechno starý oblečení a nahradím ho novým, protože se plánuju v Kenny a Dublinu ještě rozšoupnout :D Nutně si potřebuju koupit alespoň HP - Deathly Hallows, mám jen HP - Sorcerer's Stone a já bych je v angličtině měla nejradši všechny :D Možná těch 50kg budu vážně posílat, ale bohužel se musím krotit, nechci utratit všechny svoje úspory. Ještě mě čeká Londýýýýn :D A co je lepší než Harry Potter přímo z Londýna! Jinak mě mrzí, že jsem z Irska viděla tak málo. Vlastně jen co. Wexford, Waterford city, Kilkenny, Dublin, Cork a West Cork. Potřebovala bych alespoň ještě dva týdny extra jen na cestování. Jak ráda bych se podívala do Galway nebo Severního Irska! Holt příští rok třeba :-) Nemůžu uvěřit, že jsem skoro u konce. Poslední víkend v Irsku... Doufám, že vedle mě v letadle nebude nikdo sedět, protože mě určitě čeká alespoň malý hysterák. Bez něj bych to nebyla já :D Už nevím co psát, tak asi ukončím poslední příspěvek z vesničky C. přímo u moře. Bude mi to tu chybět, ale ne tolik, jako druhá vesnička (eh, vesnička...) C. uprostřed co. Wexford. Cate mi psala, že už je to s Eszter mnohem lepší a že byla jen shy. Jsem ráda, že nemusí měnit aupair, ale možná ten pocit znáte, byla jsem holt nahrazena, tak to chodí. Mrzí mě, že nemám žádné fotky s klukama, jen pár se Sebastianem, ale zítra by snad mohl být čas na společnou. Vůbec nebyla příležitost k focení, brát foťák s sebou na pláž jsem nechtěla, protože akorát hrozilo, že by se mi rozbil a my trávili většinu času na pláži. Snad aspoň zítra, vážně by mě to mrzelo, nemít žádné fotky. Matty mi bude moc chybět, je to zlatíčko. S Benem jsme si tolik nesedli, ale je to taky zlatíčko. A Sebík... :-) Teď už ale vážně konec. Obvykle ukončuji článek fotkou, která se týká obsahu článku, ale jelikož s klukama žádnou nemám, ukončím to jinou fotkou, která se vlastně ale obsahu článku taky týká :-)

Marry me, please! (ne, není mi 15) - David Tennant, the Tenth Doctor

P.S.: Tahle rodina se mi nějak zvlášť těžko opouštět nebude. Ale myslím, že kdybych tu byla dýl, tak ano. Jsou fajn, ale jako s Cate a holkama to prostě nebylo. Hrozně mi tu chybělo to, jak se na mě holky pořád lepily a objímaly mě. Kluci jsou prostě samorosti, ale v něčem jsou naopak lepší než holky :-) Největší výhodu shledávám v tom, že je nezajímá, co si ránou vezmou na sebe. Stále vzpomínám na krušná ráda, kdy se nejlépe všechny tři holky vztekaly, že tenhle hnus si na sebe nevezmou :D 

P.S. 2: Vzkazuju počasí v ČR, ať zůstane stále stejné. Nechci přijet do výhně!

P.S. 3: Nééé, já vážně nechci do ČR! Nechcete se, rodino a kamarádi, všichni přestěhovat sem za mnou? :D

P.S. 4: No dobře, už vážně končím.

Pohádka po irsku

Dnes jsme byly s Mary jezdit. Ano, vyšlo nám to! Její moc milá hostmum nám dala lift do stáje a už nic nechybělo ke splnění mého dětského snu :-) Vlastně ano, ta pláž. V okolí jsou bohužel jen kamenité nebo žádné pláže. Ale i tak jsme si to užily! Dorazily jsme do stáje, pršelo. Pan majitel byl velký optimista a řekl nám, ať 5 minut počkáme, že to přestane. 5 min, nic. 10 min, nic. Tak jsme samozřejmě vyrazily v dešti. Ale nám to nevadilo, obě jsme byly šťastné, že sedíme na koni :) Pan majitel za náma jel autem, což bylo trošku...zvláštní :D, ale vyhovovalo nám to. Povídaly jsme si a pořád jsme jely a jely a moře nikde. Až mě to donutilo se zeptat, jestli jako teda jedeme na pláž. 'Yes, we will be there in a minute.' * in 30 minutes. No, nebylo to blízko :D Na místo jsme si střídavě dokrokovaly a doklusaly a dokonce i přestalo pršet. Na malé louce jsme si zacválaly, pan majitel mě upozornil, že můj kůň je krapet rychlejší, tak ať si dám pozor (ano, v tu chvíli mi došlo, proč se ptal, která z nás je zkušenější. Řekly jsme mu, že těžko říct a obě jsme sdělily své zkušenosti. Mary jezdí dýl jak já, ale na pana majitele asi zapůsobilo to, že jsem měla poníka a trošku závodila). Čekala jsem jakýsi dostih a brždění o křoví, ale nic z toho se nekonalo. Queen (můj oř) sice trošku rychlejší byla, ale dala se v pořádku ovládat. Obcválaly jsme si tedy louku a šly jsme plavit do moře. Obešly jsme pobřeží, kochaly jsme se výhledem na moře a útesy a nechaly si mořskou vodu cákat na nohy, paráda :-) Po plavení byl čas jít 'domů'. Ve stáji jsme byly za chvíli, ale za tu chvíli jsme zmokly docela slušným stylem. S deštěm se bohužel nedalo nic dělat, tak jsme se alespoň kochaly nádhernou irskou přírodou. Jako v pohádce, ale po irsku, protože v normální pohádce by svítilo sluníčko :-) Ve stáji jsme potom ještě skoro hodinu čekaly na Maryinu hostmum, tak jsme si pokecaly a docela i uschly. Pan majitel si s náma pokoušel povídat, ale po chvíli to asi vzdal. Řeknu vám, to se nedalo. Pravý Cork accent. My jsme se na sebe s Mary jen nevěřícně dívaly a snažily se uhádnout, jestli vůbec mluví anglicky :D Mluvil, pak jsem mu i docela rozuměla ke konci, ale člověk se musel soustředit na každé slovo. V tu chvíli jsem si přála, aby mluvil alespoň jako Mary, které také není úplně jednoduché rozumět :D Má hodně silný francouzský přízvuk a když posloucháte její mluvení jen tak jako napůl, přijde vám, že mluví francouzsky. Ale už si taky zvykám, pořád lepší než Cork accent :D Po hodině konečně přijela Deborah, Maryina hostmum, tak se děti ještě podívaly na koně, já pokecala s Deborou, která je opravdu neskutečně milá :) a jelo se zpět do Castletownsendu. Svítilo sluníčko, které vydrželo až do teď. Murphy's law. :D Ježdění bylo drahé jako sviňa, ale nelituji. Sice jsem si svůj sen splnila jen napůl, ale i to se počítá :-) A tak už se nemůžu dočkat, až sednu do auta, naložím Smajlíka a pojedu do Kurojed za Ájou na vyjížďku. Tímto Tě zdravím, má milá :-))

Já mám kocábku náram náram...

Dámy a pánové, dnes jsem byla na kajaku! Poprvé v životě, úplně sama a já žiju :D To si tak vklidu vytírám podlahu, když v tom slyším zvonek. Jdu otevřít a tam stojí Iwona (již zmiňovaná Polka), že prý jestli už mám volno a nechci jít na kajak. No kdo by odmítnul! Rychlostí kulového blesku jsem došmrdlala podlahu, hodila na sebe něco absolutně nevhodného na kajak a šla jsem zazvonit na Iwonu. Odtáhly jsme dva těžké kajaky z kopce (ano, pak jsme je táhly zpět do kopce) na pláž a pohodlně jsme se usadily. Asi během 2 sekund jsem měla mokrý zadek a Iwona taky. No co, s tím se počítalo. Nejdřív mi to moc nešlo a Iwona byla pěkný kus předemnou, ale pak jsem na to konečně přišla a držely jsme si stejné tempo. Teda řeknu vám, to byla paráda! Sedíte si uprostřed moře na kajacích a koukáte na zelené skály s ovečkama. Hello, Ireland! Bohužel jsme měly jen asi 45 minut, protože máme obě babysitting, ale i tak to bylo krásné a už jsme domluvené na příště, to pojedeme dál na písečnou pláž, juhů :) A já si vezmu lepší oblečení, protože jsem byla komplet mokrá :D Ale stálo to za to :)

A jak se mi tu teď skoro po týdnu líbí? Ale jo, líbí :) Zvykla jsem si, že si s rodičema holt tolik nepokecám a je to lepší. Děti jsou zlatíčka a já se tu moc nenadřu :D Teďka už bych si i představila s nima zůstat dýl. Holt ty začátky mi fakt nejdou, než si člověk trochu zvykne, připadá si jak debil. A nemůžu uvěřit, že za týden a půl budu DOMA...! Těšim se i netěším. Těším se na rodinu, pejsky, kamarády, ale na druhou stranu se mi nechce opouštět Irsko. Bude to divný. Vážně nechápu, jak to vy holky, co jste v zahraničí rok a víc, děláte :D Chci nějakej návod, protože při představě, že přijedu a zas zaběhnu do stereotypu, se mi dělá špatně. Zítra jedu o poledním volnu do Skibbereenu, v sobotu do Corku a v neděli snad někam na koně, s francouzskou Mary chceme totiž najít nějakou stáj blízko u pláže a ZACVÁLAT SI PO PLÁŽI, ach <3 Držte palec, protože tohle je muj velikej dětskej sen!

První pracovní den

mám za sebou. Můj den vypadá takhle: 7.30 by měli kluci vstávat, půl hodiny si smí hrát. V 8 je snídaně, po snídani si s klukama chvíli hraju a od 9:30 mám volno do 2 nebo 2:30. Pak jsem s klukama do 6:30. Dneska to tak bylo, tak snad se to bude dodržovat každý den. Kluci jsou fajn, ale přijde mi, že nesmí skoro nic. Mají zakázáno hrozně věcí, ale na druhou stranu má každý na noc láhev s mlíkem (4 a 5 let) a prostřední měl zatím krom jedné noci pokaždé počůranou plenku z noci. Ale tak neřeším, moje věc to není. Kluci mě alespoň nemlátí a říkají pořád thank you a please. Když jsem jim dala dárek, tak mi sami od sebe řekli asi 5x thank you, já jen valila oči :DD Ráno jsme se tedy nasnídali a chvíli si pak hráli. Ve volnu jsem relaxovala a odpoledne jsme strávili na pláži a na hřišti, moc fajn :) Hlavně na té pláži. Stephanie (HM) sestra má aupair z Polska, tak jsme se tam potkaly a pokecaly. Večer jsme se potkaly znovu a protože už jsme měly obě volno, šly jsme hrát tenis. Konečně sport! :D Docela si rozumíme, tak to vypadá, že bych tu konečně mohla začít trávit večery s někým :D Kluci byli fakt hodní a hlavně Matty, nejstarší, je zlatíčko. Nekřičí, nic si na mě nedovoluje a pořád se mě na něco ptá, takže mluvím a mluvím a mluvím :D Třeba zrovna dneska se mě ptal, proč daddy (Frank, HD) musel předčasně odejít ze soutěže v sailingu. Tak jsem odpověděla, že se mu asi rozbil motor v lodi. Matty mi odpověděl, že si myslel, že lodě na sailing nemají motor. Samozřejmě, že nemají!!! :D Tak to vidíte, i to dítě je chytřejší než já :D Dneska se už cítím líp. Zvykám si, že se tu nehází úsměvy jako u Cate a Olivera a jde to líp. S klukama snad problém nebude, jenom Ben je ne úplně zlatíčko, ale nic hroznýho. Snad to bude fajn :)

P.S.: MOC MOC děkuju za návštěvnost, chodí vás sem fakt hodně a hrozně mě to těší, vůbec jsem to nečekala!!! DĚKUJI :-)

Everything

Konečně jsme zprovoznili internet, tak se můžu ozvat. Začneme hezky od pátečního rána...

Naposled jsem se vzbudila v irském doma. Caoimhe se vzbudila se mnou (spala jsem u ní v pokoji), a tak si vlezla ke mně do postele. Začla jsem brečet (asi 5 minut po probuzení). Vstala jsem, holky se mnou a Niamh s Caoimhe se mě celou dobu držely jako klíště. Aobihin je moc malá na to, aby pochopila, že to bylo opravdu poslední ráno se mnou. Udělaly jsme společně porridge a postupně se vzbudil celý dům (Eszter, Cate a Ollie). Šlo to rychle... Snídaně, Ollie odjížděl do práce, tak jsem se s ním rozloučila. Od tý doby jsem asi brečela tak nějak permanentně. Aoibhin se pořád měla k Eszter, tak jsme seděly s Niamh a Caoimhe na schodech a tak nějak jsme se loučily. Nikdy na to nezapomenu... Bylo to moc krásný a zároveň moc smutný. Dala jsem holkám dárečky, Cate dárek a přání a naskákaly jsme do auta. Já se naposledy prošla po domě, koukla na zahradu, rozloučila s Bertíkem a snažila se zahnat přicházející hysterák. Úspěšně (kupodivu). Tak jsme si tak povídaly, převážně o Eszter, že snad to bude lepší až odjedu, že se tam možná necítila moc dobře se mnou po boku a že jestli se to nezlepší, tak s ní Cate asi rok nevydrží. Ona za celý ráno neudělala nic a sotva nám řekla Hi. Nádobí myla Cate, já ho sušila a společně jsme věšely prádlo. Eszter akorát oblékla Aoibhin po tom, co jsem jí o to poprosila. Dnes mi Cate psala, že se to nelepší. No nic.. Dojely jsme na zastávku, já vlezla dozadu k holkám a tady tak nějak začal můj hysterák. Brečela jsem a brečela a brečela a pak přijel autobus, já naposledy pohladila holky, šly jsme s Cate k busu, daly jsme tam kufry, objaly jsme se a já skoro ani nebyla schopná říct kam jedu. Mávala jsem o 106 a brečela asi další půlhodinu, přičemž lidi kolem mě si museli myslet, že jsem totální magor. Dorazila jsem do Dublinu, potkala Franka, nechala si kufry u něj v kanclu, jela nakupovat a pak zase zpátky do kanclu a pak sem do C. Cesta byla divná, já byla neskutečně unavená, tak jsem šla spát a navíc jsem nachlazená, takže jsem moc nechtěla mluvit (z hlasu mi moc nezbylo), no bylo celkem ticho. Dojeli jsme někdy kolem půlnoci a já padla mrtvá do postele a spala až do 11. V sobotu jsem si vybalila a udělala procházku po okolí, jinak jsem koukala na Doctora Who a šla spát brzo. Dnes jsem byla celý den na Cape Clear Island, což bylo úúúúžasný, potkala jsem tam dokonce dvě češky, se kterýma jsem se dala do řeči a nakonec jsme tam byly společně celé odpoledne :) Teda byli, Ingrid má přítele holanďana, který tam byl taky. Mám spoustu fotek a dokonce jsme i plavaly v ledovém moři :D Teď mám svůj první babysitting. No a jak to tu zhodnotit? Kluci zatím vypadají v pohodě, nejstarší je zlatíčko, prostřední asi nebude úplně zlatíčko a baby je prostě cute baby :) Rodiče jsou milí, ale není to jako u Cate a Olivera... Ani zdaleka. Není to špatný, ale nejsem tu úplně šťastná po tom, co jsem zažila. Ale je to jen 14 dní a nic se mi tu neděje, jen prostě ten pocit. Oni jsou hodně bohatí a to mi na tom taky nepřidává. Dnes mi psala Cate, že se na mě holky pořád ptají a pořád říkají, že jsem odjela někam autobusem. Když se prý na mě Cate zeptá Aoibhin, odpoví, že jsem odjela pryč autobusem a že mě chce zpátky. Kéž bych mohla zpátky... Chybí mi hrozně moc.

See you very very soon

Tak a je to tady. Je 1:51 ráno a já stále nespím. Ještě ani nemám pořádně sbaleno. Nechce se mi spát. Dnes jsem strávila den s Eszter. Já nevím, je prostě divná. Snaží se být milá, ale moc nerozumí a hlavně to neřekne, že nerozumí. Dneska se několikrát na mojí otázku usmála a odpověděla 'yes' (což by nebylo nic špatnýho pokud bych se ptala na yes/no question, ale já se neptala). Holky byly nejdřív shy, ale skamarádily se rychle. S dětma byla v pohodě, Aoibhin se s ní skamarádila hned. Což bylo 'lehce' (během dne jsem šla asi tak 10x na záchod brečet) heart-breaking, ale večer si na Eszter ani nevzpomněla a zase to byla moje milovaná Aoibhin. Niamh s Caoimhe byly dneska the best girls. Pořád mi říkaly, že mě milujou a budu jim chybět. Caoimhe mi namalovala obrázek a vyrobila smajlíka na stěnu. Bylo to krásný. Řekla mi ať jdu do playroomu, že mi chce vyrobit překvapení, protože odjíždím. Jsou nejlepší. Všechny tři. Než jsem přijela, měla jsem z toho obavy. Jak zvládnu tři malé děti, ještě k tomu anglicky mluvící, když jsem měla jenom minimální zkušenosti s dětma (bratránci a sestřenky). Nikdy, opravdu nikdy bych nevěřila, že to dopadne takhle. Že budu týden (co týden...) před odjezdem brečet, že nechci pryč. Pamatuju si úplně první moment, kdy jsme se viděli. Seděla jsem na letišti v Dublinu a vyhlížela mojí rodinku. Poznala jsem je okamžitě a když jsme si šli naproti a já viděla usmívající se pár a little shy Caoimhe, všechno ze mě prostě opadlo. V tu chvíli jsem veděla, že bude všechno dobrý. Dnes jsme o tom s Cate mluvily, že mezi náma bylo connection už od první chvíle, co jsme se viděly. Že když jsem poprvé seděla u večeře, měla pocit, že jsem tu už měsíce a ne první den a já měla ten pocit taky. Ptala jsem se jí, proč si vybrali zrovna mě. Rozhodovali se mezi španělkou, se kterou mluvili den po mně a mezi mnou. Prý to bylo hodně těžké rozhodnutí a vyhrálo prostě to, že se Cate se mnou komunikovalo líp a že z mých fotek a mailů vyzařovala hrozná radost a nadšení. To mě potěšilo, moc :) Večer jsme měli barbeque a přijela nana Mary i Kathleen s Tonim a Abbie. Z toho jsem měla radost nejvíc a málem jsem jí umačkala k smrti. Loučila jsem se s ní už v neděli, protože jsem si myslela, že se neuvidíme. Tak jsem měla krásný překvápko :) Při loučení jsem samozřejmě brečela, jak jinak. Potom jsme si s Cate prohlídly všechny fotky holek, co jsem tu nafotila (500:D) a já ještě chvíli ležela s holkama na gauči a výjimečně jsme koukaly na telku. Uložila jsem holky a Cate mě zavolala, že pro mě něco má. Dostala jsem ten nejkrásnější dárek! :D Dva balíčky Marsek (celkem 14 tyčinek), protože je zbožňuju a porridge. 1,5 kg porridge. Mám pocit, že jsem tu nikdy nezmiňovala mou 'porridge story', tak ve zkratce, první dny se mi dělalo blbě jen při pohledu na ten bílej hnus, tak jsem jedla tousty s marmeládou, která ale záhy došla a protože nejím müsli ani cereálie, byla jsem nucená ochutnat porridge. Nyní si ráno bez porridge nedokážu představit :D Fakt moc vtipnej dárek :) A ještě jsem dostala 'good luck' card s moc hezkým dopisem uvnitř. Prý si holky ještě nikdy nezvykly na nikoho tak rychle jako na mě. Jo, jako by to bylo včera, když jsem se seznamovala s Niamh a Aoibhin přes české lipo, vytvářela jsem z nich smajlíky a holkám se to hrozně líbilo. Jsou tu momenty, na které nikdy nezapomenu. Na Aoibhin s ručičkama nahoře křičící 'I want to get up!'. Na Niamh volající na mě v půl jedenácté večer ze svojí postele 'Šárka, can you fix this please' a na její nádherný výraz potom. Na Caoimhe, když mě utěšovala, protože se mi rozbil objektiv (jo, ten novej). A další a další... Strávila jsem tu nejkrásnější chvíle svýho života a i když to loučení bude neskutečně těžký, ani v nejmenším nelituju. Mám teď dvě rodiny, jednu v Čechách a druhou v Irsku. Měla jsem neuvěřitelný štěstí. Pořád mám pocit, že žiju sen, že to nemůže být pravda. A víte, co je zvláštní? Znáte ten pocit, když čtete třeba nějakého turistického průvodce a najdete zmínku o městě, kde bydlíte? Jak vám poskočí srdíčko? Mně takhle poskočí, když čtu o Gorey, Fernsu, Enniscorthy nebo Wexfordu v irském průvodci. Možná se vám všechno tohle zdá divný. Byla jsem tu jen dva měsíce a píšu tu věci jako kdybych tu strávila rok. Ale tak to prostě je. Nedovedu si představit odjíždět po roce! A moc mě mrzí, že tu nemůžu zůstat dýl a vidět holky vyrůstat. Vidět Caoimhe poprvé ve školní uniformě. Poslouchat zážitky Niamh z prvního dne ve školce. Strávit zase celý den jen s Aoibhin. Přijde mi, že se pomalu začínám opakovat. Ještě musím napsat článek z Kenny a založit to bloody rajče. V Corku bych měla mít víc volna, tak snad už. Tento článek je tedy poslední z mého irského domova. Vypadá to, že zítřejší loučení nepřežiju. A pokud ano, držte mi prosím palce, ať je moje nová rodina alespoň z 3/4 stejně úžasná.

The best of the best. Tak já jdu balit. Dobrou.