Včera pozdě večer mi nešel internet, tak budeme předstírat, že je stále 30.6. Chcete vědět, jak jsem oslavila svůj první měsíc tady a zároveň svůj svátek? Rozbila jsem keramickou misku, hlídala jsem holky dýl než obvykle (ale dostala jsem jako odškodné čokoládku a asi milion sorry :-)), celý den jsem měla depresivní náladu, že mi zbývá už jen měsíc, který uteče stejně rychle jako tenhle, Caoimhe dnes skončila školku, takže ode dneška mám každý den všechny tři. Měla jsem vás všechny ráda. :D Určitě je ještě plno věcí, které jsem do téhle první věty chtěla napsat, ale samozřejmě jsem je všechny zapomněla. No nevadí, vždyť už jste si zvykli :-) Celý den propadám hluboké depresi, že NECHCI odjíždět. Nechci odjíždět od rodiny, u které fráze 'being a part of a family' nikdy nebyla frází. Nechci odjíždět od dětí, které mám sice několikrát za den chuť zabít, ale pořád jsou to moje zlatíčka, po kterých se mi bude neskutečně stýskat. Mrzí mě, že tu nemůžu být alespoň ještě na srpen a naplno přiznávám, že neskutečně závidím Eszter (nová AP), která tu plánuje zůstat rok. No, zkraťme tyhle kecy, vypadá to, že odjíždím zítra a ne za měsíc :D Když já jsem hrozná cíťa, tak mi to promiňte! :D Dnes mi Cate dala knížku s irskou poezií, je moc krásná, ale obrovská a těžká, tak nevím, jak jí dopravím domů. Řekla mi, že bude heart-broken až budu odjíždět. S Aoibhin jsme ráno skypovaly s našima a ségrou, hrozně se smála, když viděla mého potkana a povídala si s mamkou a ségrou, že prý jsou to její nejlepší kamarádky. Když přišel táta, řekla jen hi a zamávala, víc se chudák styděla :D Odpoledne byla Niamh na zabití, když se mě snažila vytočit do běla tím, že ignorovala, co jsem jí říkala a dělala naschvály. Jo, já se tady ještě naučím trpělivosti! Večer jsem pustila telku, všechny jsme se naskládaly na gauč a když se na mě holky nalepily, k slzám nebylo daleko. Tyhle krátký pobyty jsou fakt špatný, člověk se ani nestihne adaptovat a už aby jel domů. Ale s takovouhle roďkou ta adaptace jde úplně sama :-)
Tohle je tedy poslední článek v rubrice 'První měsíc'. Hromadu pozitivních a optimistických článků ukončím jedním napůl negativním a pesimistickým, to abyste věděli, že jsou i dny, kdy se necítím úplně nejlíp.
P.S.: Střepy přinášejí štěstí, tak třeba bude červenec ještě lepší než červen, ale to už by byl docela hardcore a mě by odsud museli tahat heverem :-)
to-to fakt leti, taky mi neprijde, ze uz jsi tam mesic. Uzivej pohodove rodinky a tak me napadlo.... Neslo by si to treba domluvit na pristi rok? ze by jsi tam pak prijela treba na dyl, kdyz se ti tam tak libi??
ReplyDeleteplánuju se na to zeptat při odjezdu...:-) bylo by skvělý, kdyby chtěli!
ReplyDeleteBubice má dobrý nápad:-) Už by si věděla, do čeho jdeš a měla stopro jistotu:-))
ReplyDeleteP.S. Fakt se ti vůbec nestýská po domově?:D
Já jsem byla rozhodnutá se na to zeptat už asi po 14 dnech, ale chci až na konci. Bylo by to uááá :) Ale tak jasněže stýská, ale doopravdy homesick jsem byla první dva dny po příletu, první večer na skypu s našima a ségrou jsem brečela, druhej den jsem si říkala, že jsem blázen a že jedu domů a od tý doby nic... Samozřejmě, že se na všechny těším a chybí mi, ale... Já se tu prostě jako doma cítím.
ReplyDeleteAni nevíš, jak mě tohle povzbuzuje! Já mám pořád strach, těšit se začnu asi až v letadle :D Drž mi palce, ať mám taky takovou dobrou rodinu.
ReplyDeleteJá se těšila celou dobu a den předtím (to hlavně!) a v den odletu jsem byla v docela slušný depresi, že nedokážu odletět :D A jakmile jsem vlezla do letadla, byla jsem zase plná nadšení, akorát jsem si celej let a pak celou cestu autem říkala 'ty si fakt blázen...'..:D Určitě jsou stejně dobří, držím palce!! :)
ReplyDeleteahojky :) Tak tvůj blog pročítám a je to fakt skvělý :-)) máš hezké a zábavné povídání a nemůžu se od toho odtrhnout :-) Takže jdu pokračovat ve čtení :-)
ReplyDelete