The wedding day(s)

Určitě se všichni těšíte na spoustu fotek, skvělých zážitků ze svatby a jste připraveni mi to všechno závidět. Zklamu vás. Jaké to bylo? Popíšu to asi takhle - až si příště budu hledat rodinu, první otázka, na kterou se zeptám bude, jestli v té době není na obzoru nějaká svatba a pokud odpoví ano, se zvořilým díky rodinu odmítnu. Proč? Pěkně se usaďte a doneste si nějakou čokoládu pro lepší náladu, protože v tomhle článku se neobjeví ani jedna optimistická věta.

Vše začalo v pátek 15.7. Celý barák byl na nohou a ve stresu. Já nevěděla, kde mi hlava stojí a i přes to jsem měla pocit, že Cate má pocit, že nedělám dost. (to byl ale možná vážně jen můj pocit, těžko říct...) Uklidila jsem kuchyň, která vypadala spíš jako po výbuchu bomby než po obědě a s tím, že mi zbývá hodina na přípravu jsem letěla nahoru a vzápětí zase dolů se osprchovat. V půlce sprchování na mě klepal Oliver, který se nutně a rychle potřeboval sprchnout, jelikož odjížděli o něco dřív než já a Aoibhin. Tak jsem ještě pomalu s kondicionérem na hlavě vyletěla ze sprchy, oblíkla se a rozloučila se zbytkem rodiny právě odjíždějící na wedding. Připravila jsem sebe, připravila jsem Aobihin, dorazily jsme na wedding - právě včas! Všichni už vycházeli z kostela, tak jsem akorát udělala pár fotek a asi za 15 min jsme zase odjížděly. Pršelo, mimochodem. Odpoledne si holky vzala Kathleen, tak jsem vysála a vytřela a mrtvá jsem padla na gauč a koukala na HP. Holky naštěstí usnuly docela rychle, Kathleen přijela ve 23:00 a já šla spát. V sobotu jsem tu byla s holkama sama celý den, kromě obědu, který byl u Kathleen. Večer akorát přijela Cate pro nějaké věci a jela zase zpátky. Uložila jsem děti, lehla si na gauč a už jsem si chtěla pustit dalšího HP, když v tom začala Aoibhin brečet. Nemohla jsem totiž najít jejího teddyho, na kterém je absolutně závislá. Místo teddyho jsem jí dala plyšového psa, následně panenku, následně hello kitty, ale všechno skončilo vedle postýlky a Aoibhin brečela každých asi tak 5 minut. Barák jsem mezitím převrátila naruby asi 20x, ale teddy prostě NIKDE! V půl jedenácté večer, když už jsem byla absolutně zoufalá a zralá na zásah psychiatra, jsem na sebe vzala bundu a šla hledat teddyho do deště a větru na zahradu. Samozřejmě tam byl, totálně promáčený. Snažila jsem se Aoibhin vysvětlit, že teddy se na ní bude koukat ze země vedle postýlky, ne. Vzala jsem fén a jala jsem se sušit medvěda. Půl hodiny mi to trvalo a medvěd stejně nebyl suchej, tak jsem znovu zkusila taktiku medvěd na zemi s tím, že mu udělám postýlku. Souhlasila. Udělaly jsme postýlku, já zhasla světlo a oddychla jsem si. Špatně! Ozval se hysterický řev, It's daaaaaaaaaaark! Ne asi, když je jedenáct večer a normálně se usíná kolem osmý, devátý! Nechala jsem rozsvíceno. Řev. Šly jsme se uklidnit do obýváku a já rezignovala, dala jsem jí mokrýho teddyho a dítě konečně usnulo. Bylo asi 23:15. Šla jsem straight to the bed a těšila se na big sleep, protože mám dneska volno. Seběhla jsem dneska dolů (kde byl mimochodem Oliverovo mladší brácha, ehm), s úsměvem na tváři, který mi ovšem od Cate nebyl oplacen. Zdá se mi, že je na mě naštvaná a já nemám nejmenší ponětí proč... Dneska večer se jí na to chci zeptat, protože tenhle vzduch se nedá dýchat a já se nechci svých posledních 14 dní dívat na zamračenej xicht (navíc aniž bych věděla, co je špatně). Možná je to zase jen můj pocit, přijeli ve 4 ráno a moc toho nenaspali, ale zdálo se mi, že na ostatní byla milá. Říkám vám, je to na psychiatra. Dneska se mi poprvé opravdu chce jet domů.

P.S.: To 'právě včas' je ironie, kdyby to někdo nepochopil. Viděla jsem nevěstu, ženicha, cvakla pár fotek, pokecala s pár lidma a za 15 minut zase jela domů.